dějou se divný věci. nevim kde je Estonsko a nevim ani kde je Dánsko a nevim jak se kurva stalo, že to nevim. šla sem běhat a doběhla sem dál, než kdykoli předtim, možná to bude tou trávou, co teď nějak nehulim. těch devět hodin na zadních sedačkách jeho auta uteklo jak deset minut. začíná jaro a léto a teplo a hlavně né už žádný klepání se zimou, když se v noci topim ve tmě. sbíječka při pohřbívání psa, když je venku sibiř, bitch please.. mám čim dál tim větší pocit, že sem obklopená idiotama, rozmazlenejma frackama, který čekaj že se z nich poseru. lidi sou neskutečně blbý, "keď nerozumieš vecám, načo ich riešiš? som jak terapeut, vidim debila a chcem ho liečit.." hádky s Hokejistou už nemaj cenu. vídat se s Hokejistou nemá cenu. jeho žárlení na kámoše, co potkám u tramvaje nemá cenu. nemůžu se soustředit, v hlavě mám tornádo a nevim proč teď, teď, když sem si všema těma věcma co byly, sou a budou tak neskutečně jistá, teď, když už vim co budu dělat příští rok, teď, když vim, že od 25. května mi začne nejlepší rok života, že s Blonďatym nechci jen prcat, chci s nim dělat všechno co se dá, když už jen obyčejná procházka se změní ve vloupání na zříceninu hradu a nejlepší den měsíce. když mu tajim, že du k Hokejistovi nebo Inženýrovi a pak mám výčitky jak hovado, oboum píšu, že už mu to nemůžu udělat a sbohem. vim, že tohle je ono, protože ho najednou všem tajim, nikdo o něm neví a nechci aby o něm někdo věděl, je to stejný jak před dvěma a půl lety s Martinem, nikdo o něm nevěděl, nikdo se na něj neptal a proto to bylo tak skvělý. vždycky to bude skvělý. košile, "mě ale nepříde, že je v praze milon dvě stě tisíc lidí..", černý džíny, listopad, zelená a žlutá, 33 cigaret, benga a déšť. ale.. to teď je ještě lepší, už něco kolem dvou měsíců. je hrozně zvláštní, jak poslední dobou nepotřebuju lidi. nepotřebuju nikoho. sem šťastná, když můžu ve škole sedět sama a vyhejbám se jakýmkoliv pokusům strávit s těma lidma o vteřinu víc života, než potřebuju. žádný piva, žádný brka, žádnej park a hospa. sluchátka, knížky, procházky a možná sem prostě jen moc introvertní. možná prostě jen nemůžu najít ty lidi, kterejm bych chtěla dát svůj čas. protože ty, kterejm bych ho dala, ho zas nechtěj dát mě. ta věc u soudu asi neskončí nikdy. asi mi ještě hodně dlouho budou chodit dopisy s červenym a zelenym pruhem. a asi mi ještě hodněkrát vyschne v krku a bude mi bušit srdce, když ty obálky budu trhat už cestou od přepážky na poště, před těma čekajícíma důchodcema. asi je čas zase vytáhnout skejt. kvůli tý husí kůži. kvůli těm modřinám. kvůli sobě.

už je to zase měsíc od posledního článku a já se furt nemůžu dokopat k dalšímu. ani by to nebylo tim, že se nic neděje, spíš mi to je tak nějak jedno. vlastně se toho děje až moc.

děje se jedna debata se spolužákem a mě teď na háčku na zdi visí sedm průkazů fotografa do všemožných klubů a neklubů, mám pocit, že za poslední měsíc mi zrcadlovka k ruce přirostla až nebezpečně moc. a vážně mě to baví.

děje se maturiťák, tři třídní píči nalitý jak vázy a já po tak strašně dlouhý době zas konečně někomu vrazim pár facek. na afterparty do sebe leju jeden drink za druhym, mezi mnou a spolužákem už koluje osmý brko a pomalu likvidujem tu hromadu, co vysypal na stůl jen co přišel. ale já furt nemám žádnej stav, sakra. zvednu hlavu od brka, co balim a obhlídnu stůl dvanácti lidí ve vip sekci, kde sedíme. každá dvojice má před sebou občanku a na ní kreditkama a kartičkama VZP rýsujou dvě, tři, čtyři lajny. podívám se ke stolu nalevo a tam už kluci dorýsovali, dvoustovku do nosu a hlava ke stolu. wtf? co to je za třídu? co to je za místo, co to je za lidi, co tady kurva dělám já? sere mě to neskutečnym způsobem, Císa a Brejloun mi před měsícem tvrděj, jak už nikdy, pěří už nikdy, vážně. vážně? Jáma stojí nademnou a i ty, Brute? já myslela, že už seš pět let čistej? seru na to, divěj se, že se zvedám a odcházim, prej ještě nechoď, tu máme i pro tebe, jasně. už nikdy to nechci vidět, už nikdy o tom nechci slyšet, už nikdy nechci cejtit tu hořkost vzadu na patře, už nikdy víc, stačilo, time is over. nejvyšší čas vypadnout, zkoušet chytit tágo, dát si další procházku mrazivou prahou ve čtyři ráno a potkat cápka ze sousedního stanu z fesťáku, jet k němu domů a tam hulit a hrát NHL až do poledne.

mezitim mi Blonďatej šeptá do ucha jak sem úžasná, líbá mě a hladí, pamatuje si všechno co řeknu, dělá všechno co řeknu, pořád mě přesvědčuje že mu vážně nejde o šukání a nechá mě do zamlžených zamrzlých okýnek nehtem vyrejpávat obrázky samary, ufona a kovboje, i když si ani jedna z těch postaviček neni podobná a on kvůli mě ty okýnka bude muset mejt, aby nikdo nic nepoznal. a já stejně nevim, i přes to jak je skvělej, jak se s nim cejtim skvěle a uplně, se toho všeho bojim a naschvál mu ubližuju. ubližuju mu nejlíp a nejradči Hokejistou, kterej je teď v prdeli jak málokdo, nemá job, nemá prachy a rozchází se s mladou.. dunky žalky, a co já?

a do toho všeho se krásně míchá maturita, u který mám pořád pocit, že jí dám levou zadní, že si tam nakráčim a všichni se ze mě poserou. jasně.

a ten záněť močáku mě fakt nebaví, když kvůli němu musim držet celibát.

a tak ve chvíli, kdy se definitivně rozhodnu se na to vysrat, protože už to nemůžu dál tlačit a nejde mi to a jen mě to sere.. v tu chvíli se zas nemůžu zastavit a je to fakt na hovno. tak teda nic. jedeme dál.

a tak v tý šedivý masitý džungli uprostřed kopců uprostřed města sem zůstala zase jen já a on a jinak nikde nikdo. nikdo, kdo by nás pozdravil, pochopil, zesměšnil nebo aspoň otravoval. a nemám právo řikat "zase", protože se vidíme podruhý v životě a předchozí setkání? to bylo rok a půl zpátky, kdy sme se na sebe usmáli, podali si ruce a pak se každej rozešel odkud přišel, jen s jinym obsahem pravý dlaně. zvláštní je, že když člověk jede autem po magistrále, Žižkov tak vypadá jak papírová kulisa. barevný pastelový baráky postavený před sto, dvě stě lety, vyrovnaný v řadě jak vojáčci na vrcholku kopce a vypadá to fakt.. fakt stylově. tak, že máš chuť zastavit, auto nechat zapíchlý tam, kde je a dojít se tam mezi ty kulisy podívat. a pak tam seš a je to humus. z dálky všechno vypadá supr. i ten jeho barák vypadal z vejšky a dálky tak supr, když sme stáli na nuseláku a rozebírali trainspotting a acid house. do chvíle, než řekl "poď, chci tě sfetovat a ošukat" a odtáhl mě k sobě. vlastně ani moc netáhl, šli sme vedle sebe ruku v ruce a celou cestu debatovali o tom, jak to udělat a jestli to udělat. jak a jestli sehnat sedmdesát talířů, sednout do káry, dojet do Maďarska a zpátky přivýzt kilo něčeho. čtyři tisíce dávek. dva tisíce pro každýho. moc velký requiem za sen, nezdá se ti? je to děs. asi radši ne. asi ne.

a takle já píšu, přeskakuju z jedný věci na druhou, k tomu Feťáčkovi se ještě vrátim. nepíšu to, co bych chtěla psát. píšu to, co bych chtěla číst. protože mám pocit, že jen to, co čtu se vážně děje. jen ty věty v našich konverzacích, co čtu, vážně něco znamenaj. a tak krásně to hřeje.. "jak můžeš vědět, co si myslim?" "věděl sem to od první chvíle :)" tak hezky ty kecy uměj zahřát i když jim člověk nevěří, co? a takle je to pořád dokola. samý kecy a sliby. historie chatu čítá 16469 zpráv a sme pořád uplně na začátku. mi připadá.

a tak je to asi pokaždý.. sedim pak v tom jeho baráku, na kterej sme se dívali z mostu, klopim do sebe víno a sleduju ho, jak do sebe rve už pátej bong, kterej mu ale vůbec nic nedělá. jak by mohl, když je furt vyjetej jak koleje. vedeme zvláštní diskuze, hádáme se o tom, jak je to skvělý a strašný, přitom to oba víme, jen on se mě teď mermomocí snaží přesvědčit, že tohle žádný negativa nemá a že tohle je ta správná cesta. připadá mi to jak blbá knížka nebo film.. co napsal někdo, kdo o tom věděl hovno. o chvíli pozdějš mi nadává, uráží mě, zesměšňuje a ztrapňuje. chová se jak osmiletej a docela tak i vypadá, vnucuje mi, že stejně jediný co chci, je se pořádně sjet a hodí po mně židli, když se zvednu že už radši pudu. sama nechápu tuhle mojí shovívavost, když se zastavim uprostřed schodů a uvědomim si, že na něj vlastně vůbec nejsem nasraná a že se mě žádná z těch jeho dnešních vět nedotkla. asi proto, že vim z něj mluví ten bílej prach a že za pár hodin mi bude děkovat, jen o tom ještě neví. smska ve dvě patnáct "vis asi to nebude to spravny pro me. vzdycky mi to v prvni chvili uplne zatemni veci, co jsou uplne jasny a logicky a ukaze mi to jiny, abych na tamty zapomnel, jak kdyby mi to chtelo zmenit zpusob mysleni. bylo mi neco divnyho, rikal sem to ale zaroven to netusil, dekuju ze si mi dala sanci na to prijit. jenom nevim proc to vsechno. asi ani nevis co vsechno si dneska rikala tak je pravda. mam z tebe strach a nevim jak ti podekovat zes to dneska odmitla. ani sem neveril ze to jde."

a tak nevim jak tohle zas doprdele zakončit. asi nijak. něco nikdy neskončí. (nebo se to aspoň řiká (nebo ne?))