no winter lasts forever.

5. dubna 2017 v 10:41 | zelená
no. řekněme si to na rovinu. tohle byl jeden velkej fail.

né vždycky to vyjde, i tak mě to ale sere. odcházet z nový práce ještě behem zkušebky za á nevypadá moc dobře v CVčku, za bé znamená celý to kolečko pohovorů odznova a za cé mě to docela sere, protože prostě. to mohl bejt takovej dream job.

najednou mi ta práce tolik zas až tak nevadí. což bude asi hlavně tím, že vim že tyhlety sračky nebudu řešit už moc dlouho. jen pár tejdnů a čus. najednou je to osvobozující. po šesti tejdnech, kdy sem neměla čas ani na to si sníst salát připravenej k obědu a stihla sem vypít tak jeden hrnek čaje (sice 660ml, ale jeden proboha. sem zvyklá pít 666 LITRŮ zelenýho čaje denně) sem na férovku zkolabovala (já do teď myslela že kolabujou jen celebrity, lol) a další dva tejdny prospala doma na neschopence. (to taky úplně nepotěší, když chceš půlku svý březnový výplaty nacpat do nový kérky, žejo.)

a vzhledem k tomu, že nová slečna po třech dnech zaučování teď zdeptaná volá příteli, brečí, že tohle tyvole asi fakt nedá, že to se nedá, mám já konečně čas se vypsat. je strašně vtipná. taková ta hloupoučká bloncka co má sice hezkej úsměv a pěknou prdel, ale tim to tak končí. ta práce tady je vhodná pro tým tak tří lidí, rozhodně ne pro jednoho. jenže vysvětluj to šéfovi, jehož hlavnim cílem je ušetřit na režijních nákladech firmy. ale o práci už dost.

polevila sem ve škole. původní plán byl udělat Bc. fakt v těch třech letech, i když na mý fakultě se tohle povede jen šťastlivcům, a to ještě prezenčním, rozhodně ne kombinovaným. jenže. jenže sem někde za polovinou těch tří let a ta první polovina sežrala veškerej můj volnej čas, což se nedá vydržet. nebo jako. dá. zhruba tak ty dva roky. tak budu dělat bakaláře čtyři nebo pět let, no, who cares. celá tahle vysokoškolká eskápada je největší challenge v mym životě, protože jako čtyřkař na základce a trojkař na soukromý střední, na který jsem se ani jednou za 4 roky pořádně nemusela učit, je to... je to prostě záhul. v září 2015 nás - prváků v kombinovaný formě - sedělo v aule přes 300. jen rok a půl (rok a půl nejlehčích zkoušek na týhle fakultě, ty pravý špeky teprv přijdou) se postaral o to, aby nás teď bylo sotva přes dvacet. v to září 2015 nám v tý aule říkali, ať se rozhlídnem kolem sebe. že jen každej druhej projde prvním semestrem. a z tý poloviny jen každej druhej projde druhym. a z tý poloviny poloviny jen každej čtvrtej projde třetim semestrem. a z těch 300+ lidí odstátnicuje v řádnym termínu tří let pět lidí. pět. a další tři lidi si studium prodloužej o půl roku, rok nebo tři. tak nás tam tuhle sedělo 25 a já se celou hodinu a půl přednášky zabavila tím, že jsem vytipovávala kterejch těch sedm statečnejch bude. což sem ale odbočila - prostě. prostě si sama sebe s každym semestrem o něco víc vážim, když vidim čeho sem schopná - a stačí mi jen chtít. a zároveň sem na sebe s každym semestrem o něco nasranější, protože tyvole. co já bych mohla dělat/mít/bejt, kdybych CHTĚLA.

no a ve finále jsem opět naivně optimistická a optimisticky naivní, protože všechno bude fajn. začíná jaro, budu mít novou skvělou práci doufám určitě, objevila jsem novou stáj kde jsem začla znova jezdit, poprvý jsem na jízdarně skákala, chodim venčit psy do útulku, vždycky se tam vybrečim ze všeho - ty psí oči, to kňučení, to jak se klepe, to jak mi cpe hlavu do ruky skrz mříže kotce, to že jsou lidi co tyhlety chlupáče týraj, střílej po nich, bijou je, to všechno strašně bolí. to, jak mi pak venku poskakujou na vodítku, celý šťastný semnou sprintujou až dokud nemůžou, to zase tak strašně hřeje, skoro až pálí. budou mě budit ječící ptáčci, adoptuju si druhou číču, z dubnový výplaty si došetřim na tu kérku, stanu se trenérem pokémonů lvl. 27, dostrečuju si nohy konečně tak, abych udělala provaz až na zem levou zadní (poprvý v životě) a bude léto a teplo, na nose mi vylezou pihy, dodělám druhák, vyberu si téma bakalářky a.... a pak přijde zas ten můj milovanej a nenáviděnej podzim a postará se mi o zábavu do příštího léta.

miluju život.
 

we're all mad here.

7. února 2017 v 21:36 | zelená
strašně by mě zajímalo kam se všichni poděli.

 


červenec

12. července 2016 v 22:28 | zelená
vybrat si za vejšku k práci FHS byla je o trošku větší challenge, než jsem čekala.
po deseti měsících, kdy se můj život skládal z částí: práce > učení > spánek, najednou netuším, co teď.
prvák mám hotovej. tolik obávanou zkouškou z historie evropy od 12. století př. n. l., na který prej většina lidí vylítne, mám úspěšně za sebou díky kombinaci štěstí na otázky, půl roku každodenní přípravy a několika pytlů maté.

a tak teď přijdu z práce domů a netušim, co bych měla dělat.
a tak prostě pokračuju dál, píšu stěžejní práci příštího semestru - překlad odborný knihy - prázdniny neprázdniny.
a strašně mě to baví.
a strašně se těšim na všechny zkoušky, co mě čekaj.
trvalo mi 24 let, než jsem asi uplně pochopila to "učíš se hlavně pro sebe".
a strašně si to užívám.
i kdybych tu školu nedodělala.
i kdyby mě vyhodili na poslední zkoušce, uprostřed rozepsaný bakalářky.
i kdyby mě vyhodili už příští semestr.
už teď jsem sama sebe překonala minimálně pětkrát.
neučila jsem se všechny ty základy psychologie, ekonomie, sociologie, antropologie, filosofie a historie jen proto, abych udělala zkoušku.
učila jsem se to pro sebe.
a bylo to strašně fajn.
zakousla jsem se do historie - předmětu, kterej jsem vždycky nesnášela, nezajímal mě a nic si z něj nikdy neodnesla, pochopila, že se na historii nemusim dívat jen z pohledu letopočtů, rodů a toho, kdo byl čí syn a jak dlouho vládl a našla jsem v tom největšim zlu tohohle ročníku to, čim jsou dějiny zajímavý a proč je dobrý je znát. bez letopočtů, bitev u všeho možnýho a jmen králů.
už teď se můj "to-read list" rozrostl o stovky knížek o všem možnym, který stojí za to přečíst.

a i přesto, jak posraný je to teď v práci, jak mi prakticky každej tejden šéfíček připomíná, že ten další tejden už tu bejt nemusim... mi asi nic nechybí.
jak dlouho mě vesmír nechá bejt šťastnou?
neubrečenou
a střízlivou
a nezkouřenou
a nezfetovanou
a nekurvící se
v hodinovym hotelu v břevnově
s Honzou, kterýho znám tři hodiny?

tak do příštího článku (čti tři dny).

znáš takový ty lidi, co daj svojí zmrzlinu lízat psovi a pak to po něm dolížou?
i přes to, že jsem svý psy milovala jak se dalo, tak tohle mi vždycky přišlo jako vrchol hnusu.
a tak teď sedim a čekám, až moje milovaná čiča dopije z mý skleničky, abych se mohla napít a vodou, nahnědlou od jejích slin smíchanejch s granulema, zapila kung pao plný kočičích chlupů.
a taková pokrytecká děvka já jsem.

(a kolik už máš pokémonů, hm? a proč neni zelenej tým, kurva?)

Další články


Kam dál