Červenec 2010

31 vět

27. července 2010 v 22:36 | zelená |  něco o ♂
Pořád snim o tom jednom.
O něm teda spíš.
Jenže už to nejde.
A nikdy nepude.
Je pryč.
Hodně pryč.
Aspoň sem to slyšela.
A aspoň v to doufám.
Tak napůl.
Spíš doufám že je tady dál.
Dobře se to čte, takle po řádkách, co?
A mezi tim ,co by, kdyby a proč se nemohlo stát něco jinýho' sem si nevšimla.
Jeho.
A on mi píše.
A baví mě.
A rozesmívá.
A já ho chci.
Jenže se bojim.
Nechci to, i když asi možná jo.
Nechci to zažít znova.
Je to rok, co to krachlo s M. a já se s tim pořád nesmířila.
A kámošky mi řikaj,že to byl zkuřka.
Jenže to byl ten nejlepší zkuřka, kterýho sem kdy potkala.
A že mám na zkuřky slabost.
A tenhle zkuřka neni a stejně bych ho asi chtěla.
Jenže zároveň nechtěla.
Nechci zas cejtit jak mě ovládá.
Vždycky to tak je.
Snažim se vyhovět, snažim se bejt nejlepší.
A ve chvíli kdy sem nejvíc šťastná, a kdy tomu začínám věřit a začínám věřit že ho možná začínám fakt milovat..
Udělá něco co strašně bolí.
Nebo naopak neudělá nic.
Už nikdy.
A to bolí ještě víc.
A já nechci aby mě zas něco bolelo.
Chci to všechno krásný, chci ten pocit bezpečí.
Pocit důvěry.
Pohledy do očí.
A tim to končí.
Nechci pak tejden čekat na smsku, která už nikdy nepřijde.
Nechci pak měsíc, pokaždý když mi zavrní mobil v kapse zažívat pomalu srdeční kolaps při představě že ta smska přišla, a následně druhej kolaps při zjištění že je to kámoška a chce naskenovat dnešní látku z matiky.
Nechci pak po čtvrt roce jet tramvají v záchvatu slz po těch "našich" místech.
Nechci, aby se mě chlápek v tý tramce ptal, jestli nepotřebuju pomoct.
Nechci pak rok koukat na naší společnou fotku z dob, kdy to bylo "to krásný"
Nechci zas vídat máminý starostlivý pohledy.
Nechci aby mě zas někdo zabil.
Ale chci jeho.
On je jinej, ale zároveň stejnej.
Tak moc podobnej M.
Stejný jméno, stejná čtvrť Prahy, podobnej obličej, stejný vlasy, stejnej styl oblíkání, stejnej věk, stejnej způsob psaní a užívání smajlíků.
A?
Chci se s nim smát.
Chci plavat v jeho bazénu.
Chci mu fandit na fotbale.
Chci u něj spát.
Chci mu psát.
Chci.
Ale nechci mít zas za pár měsíců probrečenou plyšovou ovečku.
Je to docela hard, nevědět, co vlastně chci.

na václavskym václaváku.

23. července 2010 v 22:01 | zelená |  výseky života
Václavák, třičtvrtě na 4 ráno. Sobota. Sedim před mekáčem na zídce nad schodama do metra na Muzeu. Na celym Václu je tak 20 lidí. Svítá a je strašná zima. Kamarádka si šla něco koupit do meka a teď tam balí týpka u kasy. Byly sme na jedný akci v klubu na Vinohradech a klub už zavřeli, jenže první metro jede až za hodinu.

Parta technařů pospává na soše, nakoksovaný diskanti táhnou ze zdolejška z DC1 nahoru do ještě nezavřenejch klubů na Vinohradech. Po cestě se poperou navzájem, pak přijdou ke mně a prosej ať du s nima dál pařit. Zachvíli zapadnou do mekáče a pak pokračujou dál na Vinohrady.

Na schodech do metra pasák seřeže páskem svojí děvku, veme jí mobil, řve na ní a kope do ní. Ta se po chvíli sebere ze země, otře si kolena a s rozmazanym mejkapem a s neskutečně smutnym a tvrdym pohledem mě míjí a míří si to za těma diskantama. Tři minuty si spolu povídaj a pak mizej za roh do křoví..

Míjí mě týpek, kterýho si pamatuju z dneška, taky byl v klubu jako já. Míjí mě a sledujě mě. Zastaví se a běží ke mě. Má divnej výraz ve tváři. Začínám mít strach. Nikdo tady neni, sedim na zídce, zamnou je asi desetimetrová výška, pak až teprv sou schody. Chytám se okraje zídky, běží ke mě, až do mě teď strčí tak si tam dole zlámu vaz. Je odemně dva kroky, chytám se ještě pevnějš. Chytne mě za ruku, druhou mi odhrne vlasy z ucha. Buší mi srdce. "Seš nádherná!" Buší mi srdce. Utíká prázdnym Václem dolů pryč. Buší mi srdce. Ohlídne se. Buší mi srdce. Neshodil mě. Uf.

Z dveří mekáče na mě volá kámoška. Vytáhla z toho týpka 4 bigmeky a dvě koly. Beru si jídlo a pití, sedáme si zpátky na zídku. Smějeme se, povídáme si a jíme. Vrací se nahoru ten týpek. Přestanu jíst, pozoruju ho. On pozoruje mě. Zastaví se o deset metrů nad náma a kouká na mě. Kámo střídavě kouká na mě a na něj. Než se stačí nadechnout, aby se zeptala proč na mě tak čumí, on pokrčí ramena a běží pryč.

Vracej se diskanti, ten v růžovym triku se věčně točí kolem mě, ten v hnědym kolem ní. Povídáme si, nadáváme na jejich hudbu, oni na naší, smějeme se. Je za pět pět. Zvedáme se, že pudem na metro. Oni dou ještě někam pít. Přemlouvaj nás ať dem s nima. Ne. "Tak příští pátek v 10 zas tady,co holky? Ukážete nám svoje kluby, lidi a hudbu, co vy na to?" Kejveme že jo. Příští pátek z nich budem mít skvělou prdel.


... nesmíš mít strach dělat bordel, hej hej, jedem z kopce, drž se...♫

je tu a neni

12. července 2010 v 20:25 | zelená |  něco o ♂
A píšu tu o něm do každýho druhýho článku. Minimálně se o něm zmiňuju jednou větou, většinou rovnou celym odstavcem. Proč šetřit slovama, když bych o tom mohla napsat knížku?


Pořád tu je. Pořád tu je a přitom neni. A stejně. A stejně na něj myslim denně. A stejně ho vidim v každym klukovi co potkám co má skejt v ruce. A stejně doufám že ho potkám v těch částech Prahy..


Je to zrovna nedávno. Seděla sem v chládku na rampě. Na zásobovací rampě k albertu v kobylisích.

Na zásobovací rampě v Kobylisích. Tam kde sem ho viděla poprvý. Tam kde sem se smála jemu přízvuku, kdy sem brečela smíchy když něco vyprávěl a tak to prožíval. Tam kde mi vyprávěl o kámošovi co si pozval děvku a voni se pak pod voknem smáli těm jejím falešným vzdechům, a jak já sem se smála jemu když napodoboval tu kurvu. Tam kde sme se strašně zkouřili když strašně lilo. Tam kde sem si pilovala nehty o grip jeho skejtu. Tam kde kolem nás projely benga akorát když sem měla brko v hubě a on balil druhý. Tam kde je za rohem policejní ředitelství - což sme nevěděli. Tam kde sme seděly od desíti večer do 6 do rána. A já sem se asi dva měsíce cejtila neskutečně šťastná..

Zajímalo by mě kdy to konečně přestaně. Kdy se přestanu na Vltavský rozhlíže, jestli tam někde nestojí, kdy přestanu pokaždý, když du po mostě přes Štvanici, hypnotizovat skatepark a doufat, že ho uvidim jít z něj cestou k mostu. Kdy se přestanu ušklíbat, pokaždý když si přečtu výsledky nějakýho skejtovýho závodu, kde bude napsaný jeho jméno. Kdy ho přestanu hledat na fotoreportech z těch závodů. Kdy mě přestane bodat v žaludku pokaždý když někdo vysloví to jméno.











Protože pořád doufám, že se vrátí..

mami, já bych k narozkám chtěla, aby ste se s tátou nehádali..

8. července 2010 v 10:41 | zelená |  výkřiky do zelena..
K napsání tohohle mě inspirovala jedna slečna svym článkem o hádkách..


Neřvi na mě! Nehádej se! Ne! Ne! NE!!

Nenávidim hádky. Vzpomínky z dětství jsou jich plný. Máma a táta sou dokonalý cholerici. Já sem flegmatik. S nikym z mejch přátel jsem se nikdy nepohádala. Myslim tim vážnější hádku. Nenávidim hádky. Neumim se hádat. Ječim a brečim, nebo se druhýmu směju a vytáčim ho ještě víc.

Naši se dycky hádali. To nebyl den bez hádky. A většinou kvůli mě. A né, tohle neni ten komplex dítěte,který si myslí že za všechno může (nebo je?). Tohle je fakt. Pořád to byly hádky ohledně toho kdo mi co povolil a proč, a jaktože mi to povolil když to ten druhej zakázal.. Naši se dycky hádali děsnym stylem. Řvali na sebe přes celej byt, třískali dveřma, nadávali si. A já sem seděla vedle v pokoji naprosto ztuhlá, se zatajenym dechem a prosila boha ať už to přestane, ať už to KONEČNĚ PŘESTANE!

A pak to přestalo.. Táta se zavřel v ložnici, hrál střílečku na kompu se strašně hlasitym zvukem a máma seděla v obejváku a brečela. A já stála v předsíni mezi obejvákem a ložnicí a nevěděla kam mám jít, co říct a co udělat. Bylo to horší a horší. Pak sem začala odcházet z bytu. Když se začali hádat vzala sem klíče a šla na kopec před barák. Seděla sem pod stromkem a brečela. Vzpomínám si jak sem v pyžamu asi ve 13ti vzala sebou psa. Pršelo. Největší slejvák v mym životě. Stála sem uprostřed sídliště, brečela, měla zavřený oči a hlavu zvedlou do nebe, aby mě proudy kapek bodali do obličeje. Pes kolem mě pobíhal a občas poštěkl..

Pak se naši rozvedly. A hádky skončily. Skončilo to. Ne. Ne? Ne. Nezvládám hádky. I teď se občas máma hádá s jejim přítelem. Ani zdaleka to nemá na hádky s tátou, ale stejně. Stačí mi někoho slyšet se hádat a je mi špatně. Klepou se mi ruce, nemůžu se nadechnout, buší mi srdce jak splašený, hučí mi v uších, mám pocit že se rozpadám na tisíc kousků, mám pocit že musim utýct..

Řešit osobní věci a věci o výchově před dítětem je podle mě totální zhovadilost. Nikdy nedopustim, aby mě moje dítě vidělo při sebemenší hádce. Nikdy nedopustim, aby vidělo svýho tátu jak drží pod krkem mámu. Nikdy nedopustim, aby se dusilo, když uslyší hádku. Nikdy nedopustim, aby to dítě zažívalo to co já.

Přísahám.