Srpen 2010

po roce..vánoce?

28. srpna 2010 v 14:14 | zelená |  něco o ♂
Prázdniny 2009,
(začínám psát tenhle článek)

Potkala sem ho na privátě u spolužáka. Hnědovlasej roztomilej tekknař s tunelama v uších a třema dredama na zátylku.

Měli sme se sejít někdy dopoledne v metru a jít ven. Těšil se na to, psal mi celej předchozí večer, jak se na mě těší. A mě se pak ráno nechtělo vstávat.

Čekal tam na mě tři a půl hodiny, pak to vzdal.

A byl pokoj.

No.

těžko říct, takle z hlavy

19. srpna 2010 v 21:19 | zelená |  výkřiky do zelena..
Fetuje..
Peří..
Dokonalej už se nezdá bejt tak Dokonalej..
Mohlo mě to napadnout..
Vždycky si vybírám takovýhle typy..

A na chatu se nejede,
mám horečku..


A mám chuť si vypíchnout voko,
ukousnout ucho,
podřezat šlachy na kotníku,
ostříhat řasy nebo si aspoň vytrhnout zub.. 

Mám divnej den.. 

A ztratila sem náramek..

A nesnášim,
ale opravdu nesnášim,
když mě někdo oslovuje "číčo"..
Zaprvý nejsem žádná číča..
Zadruhý takle mi řikal bejvalej..
Zatřetí to na mě působí jak "Sezame, otevři se" na Sezam..

I když vůbec nevim, co to Sezam je..
Kromě těch semínek, samozřejmě..

padala hvězda, přála sem si zapomenout.

18. srpna 2010 v 22:12 | zelená |  výseky života
Jsme si podobný, útočíme jako hadi.
Nejradši se trefujem, když jsme k sobě zády.
O mnoho víc sil stojí potom léčit rány.
Já už nechci, nemůžu a nedělám to z lásky.
- BPM


Půl jedenáctý večer. Říjen. Prší. Jedu za tebou metrem. Vystoupim a srdce neudejchává, že tě za dvě minuty uvidim. Doufám, že už na mě čekáš. Spolu semnou vystoupí snad celý metro. Přijíždí i z opačnýho směru. Jak tě mám najít v těch stovkách lidí teď? Stojim uprostřed, lidi do mě strkaj nebo na mě aspoň hážou hnusný pohledy. Pomalu se nástupiště vylidňuje. Zahlídnu tě.

Limetkově zelená mikina, černý nebo možná hodně tmavě šedý džíny, fijalovo černý dcčka, šedá fusekle na hlavě, stojíš na skejtu s červenejma kolečkama a pohupuješ se sem a tam. Vedle tebe kámoš. Vidíš mě, skejt chytáš do ruky,druhou si plácneš s kámošem, ten stoupá na skejt a odjíždí pryč, směrem ke mně a za mně, když mě míjí, zdraví mě a řiká, že dneska máš skvělej model hulení. Ty stojíš, čekáš až dojdu k tobě.

Dáme si pusu, obejmeme se a stojíme tak ještě snad dvě minuty. Šťouchnu do tebe a řeknu, že se chci jít zkouřit, že bysme už mohly jít. Stoupáš si na skejt, jedeš pomalu vedle mě, miluju to, jak ti je uplně u prdele že v metru je skejt zakázanej a že už tam třikrát hlásil dozorčí, že je skejt v metru zakázanej. Venku sedneme na nějaký schody pod stříškou, ptáš se, jestli si nechci sednout na skejt. Prosimtě, nejsem peroxidní přemejkapovaná dylinka, která si nedokáže sednout na zem, protože by si ušpinila svoje krásný bílý džíny za dvě stovky z Pimkie a odřela si svojí fejk luijvitonku. Směješ se, otáčíš skejt, pokládáš si ho na nohy. Z kapsy vytahuješ hulení, papírek, zbytek cíga a skvělej roztomilej filtr, kterej sem už nikdy u nikoho jinýho neviděla. Všechno si to rozložíš na desku skejtu. Koukám jak balíš brko, papírek se ti zachytává o prstýnek na palci.


Řikáš že ti je zima, že máš jenom mikinu. Ha, ještě si nepřišel na můj fígl s dvouma trikama a dvouma mikinama i v těch největšch zimách,co? Tak já tě zahřeju. Zvedáme se na poslední metro domů. Chceš se ještě stavit v žabce koupit si bagetu. Smůla kámo, žabka zavřela už v jedenáct. Chvíli přemejšlíme o vloupání. Pak deme dál.

Sedíme na nástupišti na lavičce, na plátnu tam běžej nejnovější zprávy. Zpráva o nějaký modelce, co nafotila nový fotky někde v karibiku už je tam asi půl minuty. Oba sme na tom zaseklý, zíráme na to a začínáme se smát. Začnem se svíjet smíchy, sotva dejcháme a mezi záchvatama smíchu se snažíme zformulovat větu, že bez týhle informace bysme dneska neusnuli. Všichni lidi na nástupišti (tak dvacet jich tam může bejt) se po nás ohlížej, ten co je nejblíž řiká něco o feťácích. Začnem se smát nanovo, ty smíchy na lavičce zkroucenej, já sem se z lavičky už sesunula do podřepu a teď klečim na zemi a nemůžu se přestat smát. Přijíždí metro, taháš mě nahoru. Jen tak tak stihnem nastoupit, svalíme se na sedačky, skejt má samozřejmě svojí vlastní. Vystupuješ za tři zastávky. Celý je prolíbáme, ty se zvedáš, bereš skejt, koukáš na mě. Řikám že doufám že neusnu, domů to mám ještě něco přes půl hodinu. Směješ se, koukneš starostlivě na skejt, jestli se ti náhodou neodřel o tu vypóstrovanou měkkou sedačku, vystupuješ. Já jedu dál domů. Sedim v tramvaji, usínám. Poslouchám spin. Vrní mi mobil. Píšeš jestli už spim. Píšu že ne. Ptám se co děláš zejtra. Píšeš že jedete s klukama na celej jen jezdit do skejtparku. Píšu ať dáváš bacha a nezrakvíš si tam zas kolena. Píšeš, že nepojedeš, jestli s tebou chci jít zejtra ven. Píšu že chci. Píšeš že teda za devět hodin tam, jako dneska. Píšu, že se nemůžu dočkat. Seru na školu a nemůžu se dočkat.


A pořád na tebe myslim. A proč? Bylo to tak krátký. Bylo to tak rychlý, že než sem si uvědomila, že sem šťastná, a než jsem sem stačila napsat, že sem šťastná, tak už to bylo pryč. Nejsem ten typ lidí, který se uměj radovat z toho, jak bylo něco krásný. Sem ten typ lidí, co ničí vzpomínky na krásný doby. A pořád, vždycky, když čtu Board, nebo FREE, nebo skaterock.cz nebo cokoliv, pokaždý se bojim toho, že tam uvidim s tebou rozhovor, s tebou, nově objevenym talentem. Rozhovor, kterej sem ti předpověděla, že se ho brzo dočkáš... A pak tam jednoho krásnýho dne fakt je. Ou.

20 kiwi, Dokonalej, bříza a smažky

15. srpna 2010 v 23:27 | zelená |  osumnáctiletá zelená..
Chybí mi kofein.

Omlouvám se Mihi, i když mi tvoje přání bylo rozkazem, dneska sem nenašla ani půl setiny vteřiny abych tu kóšu a tepláky vyfotila. Možná teda taky proto, že kóša furt leží zmuchlaná v koši na prádlo, a tepláky visej uschlý, osamělý na sušáku a já nejsem schopná je dojít sebrat. Snad pro mě do prosince dojdu. Nerada bych je měla v zmrzlym, prkennym stavu.

Potřebuju kofein. Sem na něm závislá?

Eeh. Dneska sem.. Mm...

Myslim že sem jela přes celou Prahu, koupit jízdenky do busu na kemp.
Jela sem si koupit kilo hroznovýho vína, 20 kiwi a 4 ananasy.
V noci sem se probudila a zjistila, že nemám tabák, abych mohla ubalit brka na kemp. Tak sem šla v pyžamu asi ve 3 ráno na benzínku pro tabák.
Ubalila sem 33 brk. 10 na každej den, 1 na cestu tam, 1 na cestu zpátky a 1 náhradní.
Jela sem za uplně cizim klukem, co mi chtěl prodat lístky na kemp. Levně. Zkouřili sme se u něj doma, je to pohodovej týpek. Rapuje. Docela mu to de.
Odepsal mi Dokonalej. Psala sem o něm tady. Už sme pokročili. Někdy před tejdnem mi napsal ahoj, já mu napsala ahoj a dneska mi odepsal jak se mám. Myslim že to má budoucnost. Ironie. Cha cha.
Někdy si řikám, proč začínám psát články, když sem unavená, bolí mě hlava a venku padaj kroupy jak medicinbaly. Dneska ne. Ty kroupy jak medicinbaly sem potkala na Žižkově. Žižkov. Miluju tu část Prahy.
Ve tmě, kdy svítí každá třetí lampa. Mezi starejma barákama, kterejm na střechách vyrostla ze semínka bříza a vypadá fakt politováníhodně, na kostkatejch chodnících, kde na metru čtverečnym najdeš 8 psích hoven, 4 cikány a jednu smažku, tak tam sem potkala ty medicinbaly. Bylo to fajn. Jo. Všude tma, hovna, cikáni, smažky, břízy na střechách, medicinbaly a já. Myslim že mám z jedný kroupy bouli na čele. Jak řikám, miluju Žižkov. A nemyslim to ironicky. Možná trošku.
A u stropu mi lítá komár.
Musim skočit k nějakýmu gun sellerovi pro samopal, nebo snipera.
Zastřelim toho komára, udělám si kafe a dobrou. (s tim sniperem).

ty věty co sem nechtěla slyšet

9. srpna 2010 v 22:37 | zelená |  osumnáctiletá zelená..
Je pár věcí, který člověk nikdy nechce slyšet. Věci, který bolej, věci, na který se nezapomíná. A je pár věcí, který člověk nikdy nechce slyšet od rodičů. Teď nemyslim takový ty intimnosti mezi rodičema, kterýma se často chluběj "No, my sme tě počali na seníku, táta byl hrozně nervózní a já pak měla ještě tejden vyrážku z toho sena." To nemyslim. Myslim ty jiný věci..

"No možná kdyby si se nenarodila, tak sme se s tátou odstěhovaly do toho Londýna,jak sme plánovaly,to byly krásný plány.."

Bylo krásný, dozvědět se to asi ve 13, v mý punkový době, kdy jediný, co sem celej den dělala bylo že sem hulila, pila havanu,když bylo co, tak si šňupla a měla pořezaný ruce a nohy způsobem, že se divim, že sem se nezabila...

"S tátou se rozvádíme."

Únorový ráno. Ten den mi bylo 14. Máma mě přišla vzbudit a jen tak mimochodem mi řekla, že se rozváděj. Že se táta odstěhuje a už nikdy nic nebude jako dřív. Že maj oba někoho jinýho.. Krásný 14. narozeniny.

A je to asi tři dny zpátky, co sem se monstróznim způsobem s mámou pohádala. Kvůli džusu. Džusu, kterej sem si koupila, když sem šla domů z venku, doma si ho dala do lednice a druhej den dopila. Řvala na mě, že tady piju džusy, který ona sama přitáhla domů v taškách, že sem zlá a nezodpovědná. Jop.

"Možná by sis měla najít nějakej podnájem, nebo bydlet k tátovi."

Takovou radost ti neudělám.