Říjen 2010

kdybych psala povídku, byl by tohle třetí a snad poslední díl.

24. října 2010 v 14:37 | zelená |  osumnáctiletá zelená..
Hm. Hm. Hm.
Tak jak to říct, zas?
Navázat na minulej a předminulej článek?
Nechce se mi nějak moc rozepisovat, vlastně se mi nějak poslední dobou nechce ani psát.

V tom opojení levný, hnusný trávy sem strávila celej tejden. 
Vlastně dva tejdny, nevadí.

Takže sme šly ven, dvakrát.
A bylo to fajn.
Takže..
Asi jo, asi.
Když vona je schopná zapomenout co se dočetla, tak proč by to mělo dělat problém mě, žejo.
A když mi dala druhou šanci.
Tvojí větu: "Druhá šance je jako nabídnout šluka, to se neodmítá:P" mám napsanou na nástěnce, protože je fakt trefná.
Takže jo. 
Šluka sem v životě neodmítla, takže proč odmítat i tu šanci.

I když bych pořád tu šanci chtěla dostat od jinejch.
Mnohem víc než od ní.
Ale tak co.
Rok a půl si sem stěžuju, a chci aby mi psala smsky, aby sme spolu byly na skajpu.
A teď mi ty smsky píše, a sme spolu na skajpu.
A ptá se mě co to teď sepisuju.
Takže to vlastně končí hepyendem.

Až na ten můj pocit, že to celý dělám nuceně..

Sakra, ten podzim mě nebaví.
Chtělo by to už sníh, aspoň na horách.
Už máme domluvený, že pojedem na jeden den na hory.
Asi deset, patnáct lidí.
Prkna a lyže, co na tom, že z nás jezdit uměj tak 4.
Na jeden den skibusem do krkoš, orliček nebo někam.
Spálit pár brk, narazit si všechno možný a tak..

a jak se menuje tvůj?

4. října 2010 v 11:08 | zelená |  něco o ♂
Letos začal podzim dřív.
Dřív padaj listy.
Dřív sem vytáhla bundu.

Můj podzim má od minulýho roku jméno.
Martin.

Podzim. Zas.
Jako tenkrát.
Zas nosim dvě mikiny.
Jako tenkrát.
Ty stejný mikiny.
Jako tenkrát.
Zelená DC a bílá Mass She.
Ne, nefandim Bohemce.
Jako tenkrát.
Když mi zapínal tu bílou a ruce si ohřejval v tý zelený.
Modročervenočerná strašně strašně dlouhá šála.
Jako tenkrát.
Když mě za ní držel u sebe a nechtěl pustit.
Modročervenočervená ušanka.
Co mi dal, když sem při jedný podzimní kalbě svojí nejoblíbenější zelenou čepici hodila do vltavy.
Bílo zelený najky.
Jako tenkrát.
Když mě do nich kopal.
Modrý LMka.
Jinej obal, ale jinak jako tenkrát.
Když z nich drobil tabák do papírku.
Prstýnek s zelenou stopou, kterej ukrad u číňanů.
Lezavej vítr.
Barevný listy.
Stromovka.
Štváňa.
Náměstí Rapu.
Vltavská.
Holešovice.
Kobylisy.
Troja.
Jako tenkrát.

Koukej na to video.
Pod článkem.
Vidíš to?
Je to natáčený v tý době, o který teď mluvim.
V době tenkrát.
Podzim dva nula nula devět.
Je to natáčený na místě/místech, kde..
Kde sme chodili,
kde sme se smáli,
kde sme se držely za ruce,
kde ho pořád vidim,
kde se pokaždý rozhlížim a doufám, že ho uvidim, když tam sem.
Pokaždý.
Naděje umírá poslední, vážně asi jo.
Prokletá část části Prahy.
Lidi nosej kabáty.
Jako tenkrát.

Je to uplně stejný.
Nic se nezměnilo.
Já na něm nechci bejt tak upnutá.
Nechápu proč sem.
Proč nejsem upnutá na Bunnyho?
S Bunnym sem strávila nádhernej půlrok,
občas v noci,
k ránu spolu ještě zajdem na procházku sídlištěm,
držíme se za ruce, objímáme se,
a vůbec nám nepřekáží, že Bunny je vlastně už asi rok s Krasavicí, takže bych na něm možná neměla sedět ve tři ráno na lavičce uprostřed sídliště, na kterou viděj stovky lidí z paneláků.
Proč mi zapomenout na Bunnyho nedělalo problémy, a na M. to prostě nejde?
Kdybych tohle cejtila k Bunnymu tak už ho ta typka dávno nemá a mám ho já.
Jenomže.
To cejtim k M.
Havířovskej M.
Co přijel do Prahy.
Žít lepší život, lepší možnosti, lepší všechno.
Big city life.
M.
M., kterýho..
Se kterym..
Kterej..

Město vlněnejch svetrů.
Na tomhle ročnim období je něco strašidelnýho.
Je to, jako když ti dochází tráva a ty víš, že jedinej způsob jak se nahodit, je vypít tu břečku v bongu.
Což je píčovina, žejo.