Prosinec 2010

známost na jednu noc.

22. prosince 2010 v 19:52 | zelená |  výseky života
Léto 2010
Byla sem s nim venku. Musel už jít. Nemá to cenu. Je to zbytečný. Planý naděje. Zbytečná snaha. Nechápe mě. A já nechapu jeho. Naposled. Vim, že nevíš, co tim myslim. Domů nechci. Domů nemůžu. Mám strašnou náladu a chci jí ze sebe dostat. Vracej se mi myšlenky, vracej se mi vzpomínky. Chci přemejšlet.

Du z Vltavský, z metra. Přejít přes tramvaje, pak podchodem. Po točitym schodišti nahorů, po lávce podél silnice a po schodech dolů. Tmavym hnusnym podchodem, kde mám vždycky strach a po schodech nahorů na most. Přejít přes Vltavu, minout Štvanici. Šilhat ke skateparku.  Co kdyby tam byl? On, mýho srdce šampion? Na konci schodama dolů, podejít most druhym podchodem a pak podél Vltavy. Setmělo se. Světla výletních parníků se odrážej od vody. Du parkem podél Štvanice, pořád dál a dál proti proudu. Nejen proudu vody, řekla bych. Scházim schodama na nábřeží. Sedám si na kraj a podrážkama se snažim kopnout do hladiny. Ubalim žbré napozdějš. Vytahuju cígo a kouřim. Koukám do vody, kouřim a brečim.

"Slečno, možná byste měla jít domů..." Děda o berličce s černym labradorem se nějak stará. Zvedám se, vyjdu po schodech, přeběhnu silnici a zatáčim k Palladiu. Na náměstí rapu před Palladkem je mrtvo. Čekala sem, že tu někoho potkám. Vracim se a zabočuju do Dlouhý. Míjím divadlo, míjím Roxy. Roxy. Kolik stovek, tísíců lidí tu poprvý ochutnalo to, čemu řikáme drogy? Roxy, klub všech klubů. Zas zatáčim a zas a zas. Noční ulice. Uličky. Dlážděný uličky, lucerny místo hnusnejch halogenovejch lamp. Zlatavý měkký světlo, který svítí jenom někde. Půlka uličky je ve tmě. Uličky na Starym městě. Kostely, kapličky, rotundy. Klapot podkov koní, mlaskání ospalých kočí. Taxikáři se staženými okýnky kouřej a čekaj na svý klienty. Turisti. Opilý turisti táhnou svoje ještě opilejší polovičky.

Sedám si na nějakej parapet. Nademnou krásná lampa, háže nenápadný světlo na trojúhelníkový náměstíčko u nějakýho kostela. Píšu smsku mámě. Do jedenácti doma nebudu, pojedu poslednim metrem. Slyšim hádat se nějakej italskej páreček. Vycházej z jednoho rohu náměstíčka. Typka si zuje boty, hodí je po něm a utíká pryč. On stojí v kvádru s kytkou v ruce a sleduje jí. Všimne si, že na něj koukám. Kouká na mě. Koukáme na sebe. Vzdychne si, sebere boty a míří ke mě. Dá mi tu kytku, mrkne na mě,smutně se zašklebí a odchází. Sms odeslána. Čuchám ke kytce. Krásně voní. Škoda že kromě růže a trávy neznám žádný kytky. Tyhle co v ní sou, sou fakt krásný. Zvedám se, pořád čuchám ke kytce a du dál.

Mířim ke Staromáku. Irish pub. Je zvláštní, jakej de vždycky z Irish pubů hluk. Už deset metrů před vchodem slyšíš hluk a smích. Slyšíš tu atmosféru dobře se bavících lidí. Vcházim na staromák. Míjim nějakej hrozně drahej, luxusní klub. Je vevnitř celej bílej a u vchodu krásný hostesky. Hraje se fotbal. Anglie proti někomu. Všude angličani s flaškama Heinekena. Věděj vůbec, že Heineken je holandský pivo? Procházim napříč pod orloj. Zvedám hlavu a koukám za jak dlouho bude. Za tři minuty. Nechce se mi čekat. Viděla sem to už stokrát. Du dál. Slyšim orloj a zvony. Je jedenáct. Du k Václu. U odpadkovýho koše stojí nějakej týpek. Koukáme na sebe. Usměju se.

"Čao, nemáš oheň?" Podávám mu zapalovač. Vytahuju si taky cígo. Kouříme u toho koše a povídáme si. Dělá v kavárně tady vedle, teď mu skončila šichta. Snaží se mě rozesmát. Nejde mu to, nemám chuť se smát. Chce se mi zas brečet. Řikám mu to, kouká na mě. Ptá se, jestli mi pomůže obejmutí. Slyšim se řikat, že asi jo. Obejme mě. Řikám že bych asi měla jít. Chce mě doprovodit. Deme na metro. Povídáme si. Před metrem měnim názor, píšu mámě. Poslednim metrem nepřijedu, přijedu prvnim. Deme do nonstopu. Kupuje dvoje cíga a dvě krabicový vína. Jedno víno a cíga mi podá. Deme přes Karlův most na Kampu. Lehnem si na trávu, pijem, kouříme, hulíme a povídáme si. Smějeme se. V půl pátý se zvedáme celý zelený od trávy, překouřený a se strašnym pocitem v žaludku z toho zaručeně kvalitního vína. Doprovodí mě na metro, obejme mě. "Tak zas příště, a usměj se." Usměju se. Jedu domů a nemůžu věřit dnešní noci. Praha umí bejt někdy fakt divná.

Nikdy příště už sem ho u toho koše neviděla.. Třeba tam bude příště..

jako dvě kudlanky.

19. prosince 2010 v 19:03 | zelená |  něco o ♂
když sem si koupila kudlanky.
netušila sem, že mě ty dvě zvířata budou dojímat.
myslela sem, že to sou prostě malý hloupý..kudlanky
no netušila sem, jak moc sou..lidský

před tejdnem se Jí krmila.
kuřetem.
vzala sem ho do ruky a strčila Jí to, žrala.
pak dožrala a já dávala ruku pryč.
položila si přední ruku (nevim jak to nazvat, vážně to vypadá jak ruka nebo klepeto) na můj prst
a koukala na mě.
zůstala sem tam u Ní klečet asi dvě minuty.
a dojímala se, že mě malá hloupá kudlanka drží za ruku a dívá se mi do očí.
co mi v tu chvíli asi řikala?
"dík za to kuře, takovou chálku si dám líbit."

a dojímaj mě teď ještě víc.
když už dospěli.
oba dva.
a všimli si, že maj sklenice vedle sebe.
a viděj na sebe.
a On teď tráví dny přilepenej na skle, s hlavičkou opřenou o tu jednu ruku a kouká na Ní.
celý dny je tam a kouká na Ní.
nehne se ani o kousek.
a když s Ní hejbnu a chci Jí dát pryč, aby Jí jako neviděl..
začne mlátit "rukama" do skla..
teda nemlátí..
ťuká..

a když to udělá, tak se mi zas zamlžuje výhled a vracim Jí zpátky
je to tak lidský.
nebo ne?

a občas kouká i Ona na Něj..
nevim čim to, ale ona mi přijde zlá..
teď se mám docela za magora, za to co řeknu..
on na ní kouká jako na..poklad..
ona na něj jako na..kus masa..
je to tak lidský.
nebo ne?

stojí tam, mezi nima skleněná stěna a On se na Ní může jen dívat..
protože potkat Jí by znameno přijít o život.
a Jeho mám radši než Jí..
takže promiň Kudláčku..
celej život na Ní budeš koukat přes sklo svý zavařovačky..
cejtim se taky jak v zavařovačce..
a mezi náma sklo..

rozdíl mezi náma je ten, že ty nevíš že by ti ukousla hlavu..
kdybys to věděl, nechtěl bys Jí.
a já vim, že on by mi hlavu neukousl.
a i kdyby.
ještě sama bych mu jí předkousala, aby s tim neměl tolik práce.


Ona a On.
k

jaký máš koníčky? no.. ani nevim.. dáme brko?

14. prosince 2010 v 22:49 | zelená |  osumnáctiletá zelená..
nevim proč prostě nejsem schopná..
bejt vděčná za to co mám
za ty lidi co mám
né.
já bych pořád chtěla víc.
a jiný.
a lepší.
jenže já nevim.

všechny ty přátelství..
sou hrozně pofidérní..
povrchní..
takový, že když zůstaneš stát na přechodu na červenou
a ostatní stihli přejít na zelenou..
tak nepočkaj..

přemlouvám se k tomu jít s nima do parku
pobejt s nima pár hodin.
až odmaturujem tak bude konec.
nevěřim tomu, že je tak málo lidí..
se kterejma by mě bavilo bejt venku.
nevěřim tomu.
tak kde je doprdele chyba?
proč se přemlouvám k tomu otevřít hubu a odpověděť?
proč mi všichni přijdou tak strašně..
hloupý a trapný?

a nemyslim to tak, že já sem něco víc.
myslim to tak..
že sou..
lidi bez lidí..
lidi na kterých nic nezaujme.
na otázku co poslouchaj..
řikaj že všechno..
jaký filmy maj rádi?
všechny..
jaký knížky?
nečtou..
nezájem o nic..
jedinej zájem je o to,
kde sehnat trávu levnějš než za dvěpade
a stihnout jakuba, aby jim neutek s dalším psaníčkem bílýho

chtěla bych zas zpátky dobu před několika lety.
kurva.
bylo nás 30.
každý odpoledne spolu venku.
netěšila sem se na nic jinýho.
a každej už je jinde.
polovina lidí zmizela..
někde v ulicích, těžko říct kde..
a ty co zbyli..
ty už se neviděli roky..

chtěla bych zas bloumat nocí
zkouřená a kouřit jedno za druhym
povídat si a bejt happy.

jenže to nějak nejde.
de jen prostřední řádek.
zkouřit se a kouřit.
na bloumání nocí už každej sere.
lepší je přece se jít ožrat,
nebo zůstat doma u fejsu.
a povídání si..
to už mi delší dobu nějak nejde..

je mi do breku.
ne neni mi do breku,
to mi bylo před půl hodinou.
teď už brečim.

do háje..
chci změnu..
chci nový lidi..
uplně.
jenže kde je hledat?
stoupnu si na mírák s cedulí
"hledám kámo co nefetujou, můžu jim věřit a budou mě bavit."?
jak jednoduchý..

chci vymazat všechen fet na světě.
protože je ho tak moc...
tak moc..
je všude..
a všichni se v něm topěj..

a jak sme byly ve třinácti šťastný.
ztracený děti z generace rozvedených manželství..
ale o tom až jindy..

tak ježíšku?


prosim.

náruč konkrétního někoho.

10. prosince 2010 v 21:42 | zelená |  výkřiky do zelena..
Pamatuju si na ty doby..na ty doby kdy Vánoce měly svý kouzlo.
Garibaldi se najednou zvedl na zadní, shodil bezmocného jezdce a vydal se na dlouhý úprk.
Jenže lahev padla po hodině, přišla další lahev a dostal se do stavu, kdy sem nemohla jen tak odejít, protože sem se bála, že si něco udělá..
Je mi hrozně špatně..
Ozval se po roce a chtěl pučit prachy..
A pak se zvedl, řekl že se omlouvá, že je moc opilej a že mi to neměl řikat a odešel.
Můj jazyk v jeho puse.
Uvědomuje si vůbec někdo že před měsícem byl silvestr?

Nabídka na brko se nikdy neodmítá.
A tak si sedl, otočil se na pingla a já si všimla jeho ucha, jeho tunelu v uchu a roztahováku v tom uchu.
Pamatuješ na tu větu?
"co je pravdy na tom ze je z tebe tak trochu fetak?:-D"

Celý se to děje dál, byla jsem tak šťastná, tak šťastná, že už se to vyřešilo..
Dneska ráno mě překvapil ten sníh..
Dokonale bez inspirace..
Asi to nechám vyznít do ztracena..
Tu vůni, ty holky, oblečený podle poslední módy, ty černochy ověšený zapalovačema, šátkama, hodinkama, mobilama a nevím čim vším, co se to snaží prodat a uměj dvě věty česky, ty schovaný schody za Sacre Coeur,stanici Lamarck-Caulaincourt kam zavedla Amelie ve filmu starýho slepce..

Je to tak osvěžující.
Kliknout na pár starých článků a sepsat článek.
Divný, že i přesto, že ty věty sou každá z jinýho období..že naprosto vystihujou mojí dnešní náladu.
Stejně je už čas jenom na to uvařit si litr zelenýho čaje a pustit si Exit through the giftshop.

fijalovej zmetek

7. prosince 2010 v 14:53 | zelená |  výkřiky do zelena..
uteče to
uplyne
ztrátí se
zmizí
už to neni
stejně jako ten fijalovej pes
co tu šestnáct hodin seděl a drbal se za uchem
po hrníčku durmanovýho čaje
utekl k někomu jinýmu
zbyla jenom touha ho ještě jednou vidět
kouzelnej fijalovej pes
zadívá se do očí a povídá
já nejsem halucinace, sem tvůj anděl
a pak si v klidu uteče
fijalovej zmetek
co vrtěl každym ocasem jinak a mrkal třetim okem