Březen 2011

typical aroma with a hint of hops.

31. března 2011 v 21:35 | zelená |  devatenáctiletá zelená..
odpočívej v pokoji, medvídku Knute.

poslední dobou sem přecitlivější než moje matka.
a to je co říct, vždycky sem se smála když jí u filmu ukápla slza.
a já dneska u jednoho dílu O.C. posmrkala balíček kapesníků.
ten balíček z DMka za 27,-, jak je v něm 150 ks kapesníků.
sakra, buď chlap, zelená.

"a po stole se roztekly ciferníky" - myslí tim Márdi obraz Stálost paměti od Dalího, nebo jen zas za všim vidim hlubší smysl?


jak mám tady odlišit mý 4 druhý já?
5 centrování odstavců tady nemaj..
hm..
volám po inovaci!
blogeři si zasloužej víc, než je zarovnání vlevo, vpravo a na střed, kurva.


jo.

a.
éhm. brm brm..malotraktorem..
je čtvrtek a večer a nic se neděje.
esenbé prkno je v servisu.
až si ho vyzvednu, budu mít hrany tak ostrý,
že zamnou sníh bude hořet.
zelenym plamenem.
co se po chvíli promění na medvídky s duhovym čírem a lenonkama na očích,
princezny spoutaný poutama s bičem v puse (latex na sex nebo na ex? představ si všechny svý ex v latexu při sexu. a po sexu popíjet metaxu.)
draky vysávající heliový balónky,
vánoční stromečky zabraný do pokru o vánoční hvězdu,
pokladničky plný dětskejch zapomenutejch snů,
šťastný pokémony že utekli ze svejch pokebalů
a slony furtující bongy a na pavoučích nohách maj lodičky.
mám totiž psychedelický snow-how.
nebo taky roll-how.
a blow-how.
dost už radši,
mlč už,
dobrý prosimtě,
stačilo.

zumba sejšn volume 2

28. března 2011 v 20:39 | zelená |  devatenáctiletá zelená..
vidíš ten nadpis?
jo?
fatal error, řekla bych.

Zaza mě celkem nenápadně vytáhla k sobě domů.
měla sem jí pomoct s angličtinou a vyzvednout si věci, co sem si u ní nechala po první a poslední (haha) zumbě.
a tak sme tak seděly nad učebnicí a Zaza že prej bysme mohly jít na hřiště k její základce.
venku je čerstvej vzduch a svítí sluníčko a je tam běžeckej ovál, takže bysme si pak mohly zaběhat.
oukej, tak sem se převlíkla do tepláků a šly sme.
asi půlhodinu sme ležely na trávě uprostřed oválu a dělaly ájinu a Zaza se pak zvedla, že má chuť na tu zmrzku jak prodávaj ve fitku, řikám oukej, zajdem tam.
tak sme tam zašly.
a ve dveřích fitka mě Zaza chytla a táhla mě někam do útrob toho panoptika.
"mě napadlo, že si skočíme na zumbu, zaplatim ti to, hm?"
Zazo? já tě zabiju.

tak sem jí ukřižovala pohledem, šlápla na nohu a sdělila jí, že teda oukej, ale nejdřív si zahulim. (proč já se vždycky ke všemu špatnýmu nechám tak lehce přemluvit..)
no.
né že by to něčemu pomohlo.
to hulení.
akorát sem měla větší žízeň.
a přešel mě věškerej smích. (mě?) (cože?)

vypadalo to skoro jak minule.
s rozdílem, že tam místo Růžovky naběhla nějaká typka s zelenejma kalhotama.
jenom díky nim mi byla sympatická.

pane bože.
co to kurva je?
to si tam tak postávám, Zaza se vedle mě s vráskou koncentrace na čele kroutí jak jojo kyselá žížala, že jí mám chuť olíznout, jestli je fakt taky tak kyselá, ohlídnu se doprava a prošedivělá důchodkyně si vyhazuje endoprotézou a tleská do rytmu, v první řadě je tak dvacetiletá slečna s tak dvacetkrátdvaceti kily, na sobě růžový tílečko ZUMBA a zrovna předvádí břišní tanec s nějakym úkrokem, otočkou, poklonou a výpadem, a těch stopadesát kilo živýho tuku co se natřásá v ZUMBA tílečku vypadá fakt hilarous, jenže když se na tu holku podíváš vcelku (a že musíš kousek zacouvat, aby se ti vešla do záběru) tak je... hot.

jo.
ta zmutovaná vorvaň je prostě hot.
Zaza je hot.
i když Zaza je hot už 18 let, jinak to ani nejde, teď je ale extrémně hot.
i ta Babička vedle je hot.
tohle je fakt špatný.
tohle moje ego neunese.

jakto, tyvole?
jakto, že všechny ty kundy v místnosti při tom vypadaj tak dobře, nehledě na to kolik jim je nebo kolik tun vážej?
a já tam při tý parodii zumby co tam předvádim vypadám jak.. znáš takový ty fotky, na kterých je osoba, co by tam bejt neměla? takový to klasický když se někdo fotí na pláži a někdo za nim na něj vystrčí prdel. prostě ten člověk, kterej kdyby tam nebyl, tak je ta fotka excelentní, jenže von tam prostě je, takže ta fotka má přesně opačnej efekt, no tak to sem tam já, akorát ani nemusim vystrkovat prdel.
né že bych prahla po tom, aby se zahlídla v zrcadle a pomyslela si jo ty vole, já sem hot.
to ne, dávno sem pochopila že je lepší sedět a nehejbat se, protože ztrácim rovnováhu i při předávání brka..
a asi by mi spadla čelist a dva dny bych jí kopala před sebou, kdyby se něco takovýho stalo..

ale, ježišimarja, děláme tam xx kroků.
to mi nemůže..
aspoň..
jeden jít?
jeden?
jeden jedinej kterej bych si odškrtla zelenou fajfčičkou jakože splněno?

R2-D2.
víš?
ten malej bílej robůtek z hvězdnejch válek.
ten mi byl dycky sympatickej.
máme shodný pohybový možnosti, korát on u toho aspoň bliká a vypadá roztomile a když se otáčí tak i ladně.
já roztomile natožpak ladně nevypadám.
a k všeobecný smůle ani neblikám.

a to mě teda sere, když nad tim tak přemejšlim.
to blikání.
fakt bych chtěla blikat.
uplně to vidim jak bych si tak poblikávala...
jéhe.

no.
tahle zumba sejšn byla zakamuflovaná lobotomie mýho ega.
po lobotomii už to nikdy nebude jako dřív, žejo?


počkej příště.
exnu pár miniflaštiček absinthu a ukážu jim tam takovou zumbu, že se z toho poserou.
a když to nevyjde s alkoholem tak příště šahám po éčku.
lsd.
peří.
a tak.
znáš to.

prejže ve čtvrtek zas pudem.
prejže prejže.
chá.

(mimochodem, kterej kretén určil, že maximální dýlka článků může bejt 40000 znaků? já se chci rozepsat, ne?)

"kocko uz si dorazila domu? uvidime se zitra? :-* odepis mi hned! :-* papa"

25. března 2011 v 19:33 | zelená |  něco o ♂
já nechci slyšet žádný kotě a kočko a číčo a zlato a brunetko a prosim, ještě nechoď a já tě tak miluju.
nechci žádný držení za ruce a smsky plný dvojteček, pomlček a hvězdiček.
chci smsku ve který bude místo a čas a čus.
žádný to nevadí, já na tebe počkám, žádný dlouhý objetí a přitiskni se víc, neřikej vůbec nic.
nechci aby na mě hodinu v dešti čekal a nebyl nasranej a neřek ani půl slova a svítili mu oči radostí když mě vidí.
chci aby byl nasranej a nečekal, nemluvil semnou a dělal, že sem mu u prdele.
nechci žádný hlazení na krku.
chci aby mě pod tim krkem chytil.
nechci aby mi šeptal do ucha ty ulepený sladký kecy, chci aby mi do ucha vrčel nadávky a rozkazy.

nechci aby se ke mně choval tak hezky, protože mě to dojímá a sere a nebezpečně se mi lesknou voči a když si toho všimne tak se tak chová ještě víc a mě to sere ještě víc, protože mu to neumim vrátit a vlastně to ani neumim přijmout, a to mě sere uplně nejvíc, někde se to zastaví a má to uplně opačnej účinek než by mělo mít, jako když deš pít aby tě chlast vytáh z deprese a pak sereš svý feláky sebelitujícíma, sebevražednejma kecama a celej večer si pižláš zápěstí pivnim podtáckem.

vůbec nestojim o ňákej pocit souznění a náklonnosti a pocit bezpečí a zatemněnej mozek a růžový brejle a tak.
teda asi jo, stojim, jenže pak to strašně bolí, bolí to než to je, bolí to když to neni, bolí když to je a bolí to už i když to přestalo bejt.
nechci to znova a pořád dokola, bojim se všeho, utíkám ze všeho co by znamenalo nějakej závazek, čim dál tim míň přátel, čim dál tim víc lidí zablokovaných v ignor listu.

jenom tak zabít nudu a čas a sebe a tak.

neodepíšu.
vůbec né hned.
už nikdy.
a dneska večer s nim nikam nejdu.
zas poslouchat kecy hele, kotě, já tě sice miluju.. ale nenič mi účes, jo?
ani náhodou.
je mi na blití.
z něj.
a asi hlavně ze mě.

prostě..
nemám ráda týpky, co se loučej "papa".

zumba sejšn

23. března 2011 v 19:32 | zelená |  výseky života
š š š, š š š, š š š š š š šepotá.

Zaza mě přemluvila a šly sme na zumbu.
*maniakální smích*
upsala sem jí duši, když mě hodinu otravovala na icq, takže sem jí pak napsala oukej abych měla klid a tim sem si to posrala.

já.
sportovní a taneční antitalent, poslední týpek se kterym sem už s notnou hladinkou tancovala v Roxy odpadl asi po třech minutách smíchy, chytl mě chápavě kolem ramen a odved si mě na gauč, chytrej chlapec.
já.
ve čtvrtý tříde bylo pro mě tancování aerobiku na Sandokana neřešitelnym problémem, páč ve chvíli, kdy sem pochopila sebemenší jednoduchej pohyb, už se dávno cvičilo o pět pohybů dál.
já, na zumbu?

no stress.
tak sme tam nakráčely, stouply si a stály.
přiběhla čtyřicetiletá růžová špatně odbarvená blondýna s culíčkama po stranách hlavy, růžovejma výraznejma stínama s růžovou dobrou vodou v ruce a infantilnim dylinkovskym hláskem věčně opakujícím "děvčátka".
začla sem se usmívat.
začala něco předvádět a všichni to po ní opakovaly a ano, od dob sandokana se vážně nic nezměnilo, minutu sem tam stála, pozorovala ostatní, pak po sekundových trhaných pohybech napodobovala Růžovku vepředu a ve chvíli, kdy sem ten pohyb konečně spojila do plynulýho čehosi sem si všimla, že už Růžovka dávno skáče a vrtí prdelí uplně jinak.
tak sem si zas stoupla, pozorovala, usmívala se o něco víc.

po asi osmym pokusu už sem byla nasraná.
po desátym sem vztekle oddupala na kraj, svezla se na zem a na uklidnění se hladila vzadu na hlavě, kde mám vlasy strojkem a asi i nově objevenou erotogenní zónu ("jo, drž mě za hlavu, ty zmrde").
Zaza mě bičovala pohledem, telepaticky ke mě docházel její řev v podobě "já tě někam vemu, a ty tu pak dřepíš a seš nasraná, tak táhni a nekaž mi to, já si to chci užít" a tak a já tam pořád seděla, usmívala se na ní a hladila si hlavu a zátylek a uvažovala nad Davidem a jeho zátylkem (panebože! ještě jednou. ještě jednou ať se mě někdy někdo mužskýho pohlaví opováží okřiknout, když mám jazyk u něj v puse, ať ho nehladim zezadu na hlavě, že mu zničim účes, a budu křičet!) a bylo mi krásně.

pak přišel zlatej hřeb večera.
vrátila sem se zpátky vedle Zazy a zas se pokoušela napodobovat a vzpomínala na sestavu sandokana.
a Růžovka?
něco takovýho popsat mi dá asi vážně hodně práce, byl to neskutečnej zážitek.
Růžovka si stoupla, napila se vody "tak a na konec, na rozloučení si děvčátka dáme něco zábavnýho."
pustila hudbu. začla poskakovat z nohy na nohu, vytáčet boky.
"představíme si náš běžnej den. takže ráno vstaneme z postele." do poskoků začala zvedat ruce nad hlavu jak kdyby se protahovala, "protahujeme se" pořád dokola natahovala ruce. "jdeme do koupelny" napodobila chůzi, "jdeme do koupelny" pořád napodobovala chůzi. "kouknem se do zrcadla, to sme ale krásné!" v rytmu poskoků si střídavě mačkala prsa a zadek, "to sme ale krásné" pořád si mačkala prsa a zadek. "tak se upravíme" naznačila (nejspíš) pohyb líčení, kdy se poplácala po tváři s pusou otevřenou do o. "upravíme se" opakovala pořád dokola. "a vybereme si ze skříně nějaký pěkný hadříky" předklonila se s rovnejma zádama, ruce natáhla před sebe a začala se pokrčovat v kolenou v rychlym tempu, ve finále to prostě vypadalo jak kdybí jí někdo zezadu ve stoje nakládal. "vybereme hadříky" pořád dokola. "a běžíme k autu" běžela na místě." "tak a už jedem v autě, a zajedem si nakoupit" natáhla ruce před sebe a začala točit imaginárnim volantem. "jedeme v autě." točila volantem. "tak a už sme zaparkovaly a protože máme kabriolet, musímezatáhnout střechu." natáhla ruku za hlavu a zatáhla tu její imaginární střechu. "zatahujeme střechu" osumkrát zasebou. "a nakupujeme" napodobila házení věcí do košíku. "pořád nakupujeme" opakovala. "a potkáme kamarádku, běžíme k ní" běžela na místě. "běžíme k ní" běžela na místě. "pusinku" napodobila pusinku. "pusinku" pořád dokola. "a pijeme kafíčko" napodobila pohyb pití kafe, spíš to v tý rychlosti vypadalo jak kdyby do sebe klopila panáky. "pijeme kafíčko." opakovala. "a už musíme běžet, loučíme se s kamarádkou" začala mávat. "loučíme se, ahoj" mávala dál. "a běžíme k autu a domů." rozeběhla se z místnosti. stádo ženskejch jí i se Zazou následovalo do šatny.
...
já sem seděla ohromená u zdi.
mít takovej běžnej den, tak se poseru už druhej den.
v okamžiku "to sme ale krásné" sem nezvládla potlačovat smích a šla si sednout a jen se dívat a hlasitě se smát a hele.
na ten pohled, kdy dvacítka ženskejch od dvaceti do šedesáti křičí "to sme ale krásné" a mačká si prsa a zadek, točí volantem, nechá se zezadu nabírat imaginárnim nakládačem a pusinkuje imaginární kamarádku, na ten nezapomenu nikdy.
panoptikum.

v šatně sem se zlomila smíchy podruhý, když ke mě doklusala Zaza s větou "takže to mám rezervovat i na příští week?"
přesně ta událost z ranku: jednou a dost.

Naomh Pádraig

18. března 2011 v 18:53 | zelená |  výseky života
Hamlet prej moh bejt Ir, a né Dán.
no to je logický.
být či nebýt zní totálně irsky.
taky sme včerak slavily sv. Patrika (irsky Naomha Pádraiga, haha) v Irish Pubu a pily zelený pivo na Hamleta a měly na sobě zelený tílka a zelený šátky a zelený náušnice, roztahováky, kuličky piercingů a vrchol byl, když J. přinesla zelenej sprej na vlasy.
divný.
zlily sme se tam asi pořádně, protože jeden střípek vzpomínky je číšník, co je u mě nahnutej a asi mě podpírá a řiká, že přísloví pít jak dán je v mym případě naprosto zcestný a já mu řikám "to si piš ty vole, lejem jak irové!"

divný je to, že před dvouma rokama sme s J. plánovaly jet do Irska.

a divný je to, že i po tom půl roku, kdy byla J. v prdeli, kdy fetovala víc než kdokoli jinej, dokonce i víc než Xoxo v dobách kdy po Jičínsku dýloval, no tak že po tý době sme se sešly.
a celý odpoledne a noc seděly v Pubu a žraly a hulily a pily.
Irský jídlo, Irská whiskey, Irský pivo, Irský všechno.

je to prostě divný, naposled s ní - sedum hodin v čajovně - šest hodin debata o piku, už nikdy víc.
vždycky mě dojme když vidim, jak to v ní zůstává. jak jí to prostě něco vzalo a já to vidim, Zaza tvrdí, že je pořád stejná, že se nezměnila, ale jo, změnila se, změnila se strašně, vobě řikáme že piko toho strašně moc dává, ale jí to mnohem víc vzalo, je prostě jiná, ale co, je to J., je to pořád J.
a teď, je to pryč, řiká, haha.
jo, vobě sme si ťukly asi osmym panákem a připily si "na bezpeří", jenže sem stejně měla pocit, že kdyby sme se nachomítly k nějakejm těm lajnám, tak po nich vyjedem bez váhání.
a taky že jo.

v půl druhý mě J. tahá na záchod.
"to to nezvládneš sama?" prej ani náhodou.
vylezu z kabinky a vidim jí, její občanku zaprášenou peřím.
oukej, přece jí v tom nenechám samotnou, já hodná ohleduplná.
po dvaceti minutách s zelenýma kloboukama odcházíme z hospy vstříc noci, v hospě je nuda, horko a nuda.
"všimla sis..jak ně mě všichni koukaj?" "jo." "to sem ráda, že sem se dneska tak dobře namalovala." "možná to spíš bude tim, že máš na hlavě zelenej papírovej klobouk a vypadáš sjetě.."
v tramvaji na míráku potkáváme heračku ?Lenku?, chce si povídat, směje se, smějeme se jí.
vcházíme do nonstop potravin, olej, chobotnice, klokaní maso, žabí stehýnka, brambůrky, utopenec, mražený file, toaleťák, granko, no kdo tohle potřebuje? lítáme po obchodě a hledáme chlast, až mě za ruku chytne nějakej dredáč: "co potřebujete slečno?" "ALKOHOL!" "no..jakej?" "TVRDEJ!", odtáhne mě k nějakýmu zasklenýmu regálu, absinth, vodka, rumy, jo. volám na J. přes celej krám, připadám si jak největší notorik, šedesátiletej pokladní přeje "hezkou noc dámy" a olizuje si svoje umělý zuby, bereme flašku finlandky, redbully, cigára a hurá na schody ke kostelu.
schíza z cápka v kapuce co pořád kolem krouží.
modlíme se, "jak začíná nějaká modlitba?.." "andělíčku můj strážníčku.." "chléb náš vezdejší dej nám dnes.. né počkej, to rapuje 518.."
vypitá flaška, debaty o čtvrtym a pátym rozměru, ufu, klinický smrti, devátym smyslu, je čas popojet.
procházka do KFC na václavák na hajzl, J. se v tichosti sesouvá držkou napřed po schodech, záchvat smíchu, přidává se i ghetto zaměstnanců pražskej služeb v oranžových fosforeskujících vestičkách.
černoši: "hey, ladies, happy saint patrick day!" "di se vysrat, blbečku." "suck my dick, bitch!"
procházka Prahou pokračuje, do plechovky piva mi spadla tkanička od mikiny, divný. jak se jí to povedlo, do takovový malinký dírky...?
"brý večér, slečny, kam míříte?" "to tobě může bejt jedno" "nebuď drzá, kotě", přilítne mi facka od někoho, koho znám tři vteřiny.
Městapo na obchůzce, "ty vole. cajti. fakt nenávidim cajty. hlavně v noci." přísnej pohled a "pití alkoholu na veřejnosti je tady zakázaný, dámy" "to neni alkohol, to je pivo, národní pití, chceš loka, kámo?"
je čas se rozloučit, rozmotávám sluchátka, "ahoj J., zopakujem, to si piš" potkávám cápka s podobnym kloboukem, povídáme si až na konečnou, "dneska je drink madness, to znamená šílený pití, šílenství v pití, šílenost.. pití.. já nevim, prostě se pije. šíleně. se pije. šílenci pijou. piju.. šíleně.. jak šílenec.. ty všimla sis někdy jak je slovo šílenec zajímavý?"

high life.
jo.

včera byl svatej Patrik a Hamlet je určitě Ir a my do toho Irska jednou pojedem, vezmeme spoustu hulení a tam koupíme spoustu chlastu a ojedem spoustu Irů a prolezeme spoustu Pubů, barů, klubů, pajzlů, nonstopů, shopů a spoustu dalších pů a naučíme se spoustu irskejch urážek a vulgarit a už tam navždycky zůstanem a vyserem se na to bahno, co je tady a budem každej rok slavit svatýho Naomha Pádraiga a chodit celý v zelenym a pít zelený pivo a hulit irský modely a hm, zelená probuď se.

Q-30>31>?!!!

14. března 2011 v 12:56 | zelená |  devatenáctiletá zelená..
překvapuju sama sebe.

třeba tim, že pořád nekouřim.

a třeba tim, že sem v diáři, kterej slouží primárně k zapisování kdo na mě kde a kdy bude čekat a jaký testy kdy budem psát, našla k dnešnímu dni nápis "Q-30>31>?!!!"

netušíte někdo co to znamená?
prošla sem stránku po stránce, jestli nenajdu nějakou indicii.
no nenašla sem vůbec nic, co by vysvětlovalo co znamená že kvé mínus třicet je vetší než třicetjedna a to je větší než otazník a tři vykřičníky.
kdyby to nebylo mym písmem, začla bych věřit v šotky.
a šifry.
a mistry Leonardy.

a vůbec, du se zhulit.

třeba na to pak přijdu.

ježiši.

11. března 2011 v 23:02 | zelená |  výseky života
sjeli sme po eskalátorech dolů na nástupiště, došli asi doprostřed a tam se zastavili a dopovídávali si nějaký ty kecy co se povídávaj, když sme pak voba ztichli a já přemejšlela, co to vlastně doprdele bylo? bylo to rande nebo ne? proběhli nějaký brka a sezení v parku a koukání na hvězdy a vyprávění o minulosti a "víš, já ani nevim co chci, víš jak" a "jo, jasně, uplně tě chápu" a proč mi to doprdele jako řiká? na zastávce na lavičce to možná vypadalo na líbačku, jenomže mezi náma byla nějaká taková divná věc oddělující ty lavičky a já si všimla, že se snaží přes tu zábranu se ke mně nějak přiblížit, ale se škodolibym hurónskym smíchem v duchu a vážnou tváří sem stejně dál nechala kotník položenej na druhym kolenu tak, aby mu vadila i moje noha, kdyby byl chytrej nebo aspoň hajzl tak si poradí, jenže on neni ani jedno, což je docela smutný, protože to je dýler a dýler by měl bejt hajzl, obzvlášť ten, co mě zve na brko. a o pár minut pozdějš na tý zastávce to vypadalo podobně vtipně, jenom sme stáli u sebe už bez zábrany a už sem si ani nedělala prostor nohou a každej sme koukal jinym směrem, ani jeden z nás tim směrem, kudy měla přijet tramvaj a teď stojíme tady a bylo to teda rande, nebo sme šly prostě normálně na brko ale proboha zelená prober se, každýmu tvrdíš jak nevěříš v přátelství napříč pohlavíma, protože jakmile jeden z nich neni homo tak de vždycky jen o sex, tudíž to asi možná bylo rande, no to je fakt tragický. stojíme tam pořád dál a metro nejede, je všední den kolem jedenácti večer, jasně, metro nejezdí každou minutu jak v ranní špičce, idiote. a stojíme tam a on řiká "tak já už asi pudu.." a já něco odpovim a mám se k němu nahnout nebo se mám otočit a nebo zůstat stát a nebo co? ježiši. nějak se nahnu a. jééžííši. objímám ho. ježišíí. kdo to kdy viděl, obejmutí jako rozloučení, bude si myslet, že sem magor. on ztuhne a cukne sebou. ježííšíí, už si to myslí, musim zmizet. cuknu sebou teda zpátky. jééžííšíí. v tu chvíli jemu dojde, že ho objímám a obejme mě taky. ježiši. jenže v tu chvíli já se odtahuju, protože předtim on se taky odtáh. ježííííši. tak se teda znova přitisknu blíž a on se odtahuje, protože si všiml mýho odtažení před zlomkem vteřiny. jééžiší. v tu milisekundu kdy se odtahuje se zas přitáhne zpátky a zůstanem tak konečně voba dva. jéžiši, ať už mě pustí, trvá to strašně dlouho, nejdelší tři vteřiny mýho života. začnu se zas odtahovat a hmátnu nohou někam směrem pryč a nečekám, že mě tak lehce pustí takže od něj spíš odletim. jééžíši, dost už. "tak..ahoj" otočim se a odcházim na svojí stranu, obejdu sloup a sednu si na to kovový zábradlí v úrovni kotníků, o kterym Zaza řiká že na něm seděj jen fetky. sednu si na něj, periferně zčekuju že v blízkosti deseti metrů nikdo nestojí a tak začnu rozmotávat sluchátka a ?tiše? si mluvit pro sebe. "co to bylo? co to kurva..ty vole.. haha. no to né. uf. haha. ježiši. co to ty vole bylo? to obejmutí? to snad nikdo nemyslel vážně. co to kurva bylo?" a v zápalu rozmotávání sluchátek si všimnu zeleno bílejch adidasek stojících asi tak metr ode mně. sakra? zvednu hlavu, čekám jak se ten dotyčnej bude tvářit na mojí samomluvu a haha? majitele adidasek sem před chvílí doobjímala a on tam stojí a s přimhouřenýma očima na mě kouká a má zvednutý obočí a kdyby neměl obočí přirostlý k čelu, dávno by vyletělo ke stropu a po eskalátorech až na povrch zemskej. nasadim výraz číslo patnáct zahrnující urputný kousání spodního rtu, hlavu nakloněnou mírně doprava a pozvednutý obočí, zvednu se a za hurónskýho smíchu číslo dva, opět v duchu, odcházim z metra pryč s úmyslem jít radši kousek pěšky. na eskalátorech se ohlídnu a Adidasák stojí zas uprostřed pod cedulí, kde sme se tak srdceryvně loučili s nataženou rukou a vztyčenym prostředníčkem. když vyjedu po schodech na povrch, dostane se na povrch i hurónskej smích a jestli ste někdo potkal někoho, kdo na Malostranský vyjel po eskalátorech, tři minuty se tam smál opřenej o zeď a pak s vážnou tváří zase sešel zpátky do metra, byla sem to já.

*Nadpis:

9. března 2011 v 21:16 | zelená |  devatenáctiletá zelená..
ty vole to je fakticky šílený.

ve škole se cejtim jako kdybych právě odmaturovala ze všech předmětů, po tom, co přečtu a přeložim dvě věty v aj.

kreativní krize je, když tři hodiny vymejšlíš anglicky příběh na pět vět k obrázku na kterym je lyžař se zlomenou nohou.
náročný.
obzvlášť těch pět vět.
proč po mě furt někdo chce nějaký romány, mě vůbec nebaví psát, proboha.

díky mý doktorce sem dolouskala poslední třetí balení modafenu a teď bez něj cejtim něco v těle co se chce roztrhnout a řiká mi to že se musim sebrat a něco dělat, něco udělat, jenže mě všechno nudí a nebaví a nebaví mě ani spát, jíst, furt jenom mluvim a mluvim sama na sebe a povídám si s tužkou a oni se po mě hrozně často otáčej s divnym pohledem, jak kdybych byla magor, to fakt nejsem hele, aspoň teda zatim, jo, zatim je dobrý slovo.

z novýho alba chase & status, který neni zas až tak nový, no vlastně neni vůbec nový se nemůžu vzpamatovat a točim to v ipodu furt dokola ale i z toho sem už znuděná a dneska mě jeden track v tramvaji rozbrečel a nevim proč, tak sem tam znudeně stála a utírala si oči a smrkala a lízala lízátko s práskacim práškem a bylo to tak....tak neuvěřitelně nudný.

zas cejtim to něco v těle co řiká JUST DO IT! a nevim jestli do mě nějakej Nike manažer nenasadil něco jako reklamního robota protože to na mě šíleně řve a já si stopnu a stojim nad židlí a rozhlížim se a nevim co bych měla udělat a ta úleva nepřichází ať dělám co dělám, i když teda nic moc nedělám, ale to nemění nic na tom, že mě nudí už jen ta představa, že bych něco měla dělat a jako třeba teď bych se měla učit, jenže kdo potřebuje logaritmy, žejo, já ne, asi bych se roztekla nad prvnim logaritmem a zkapávala ze stolu a vpíjela se do židle a koberce ještě hodně dlouho, a to je dost nudnej proces, takže to radši nechat bejt, napsat článek a pak zas kroužit po pokoji a poslouchat JUST DO IT! DO IT! DO IT! DO IT!!! IDIOTE, DO IT!!!!

ách.
možná na trávě přece jen vzniká něco jako závislost nebo tak něco, začlo mi slzet levý oko, co to znamená?

a na titulce blogu mi vyskakujou nový články, Vaši oblíbení blogeři napsali a já bych si to fakt chtěla přečíst, jenže to nejde, nejde a nejde, hrozně mě nudí udělat pohyb myší a pak kliknout a nedej bože něco číst a je to fakt strašný, tahle nemoc a tenhle stav musí mít název, je to maniodepresivní a víc se to teda podobá mánii než depresi, ach bože, za co to mám? já vim že lžu a šahám kamarádkám na kluky, seru na školu a neni nic lepšího než bejt high po jakýkoli látce a substanci látek, a co šáhnout konečně po tý strašně drahý euphorii, dokavaď sou ještě syntetický drogy napololegální ale tohle přece dělá každej a každýmu nevibruje žaludek a neřve na něj džastdůyt, pokud vim a jestli všem žaludky vibrujou a řvou na ně džastdůyt, pak mi doprdele řekni na jakym tripu to všichni jedem?

chápu,
už sme někde jinde.
největší úspěch dne je, že se mi podařilo zvednout se, jít ke koši a vyhodit jabko. zato ale žvejkačku sem flusla na zastávce bokem a pak nenápadně pozorovala holuby, který se Zaza snažila rozkopat ale vždycky jí ulítli a řikala si, že asi umřu nudou.

nevim.
podle mě ta znuděnost plyne z toho, že už sem přes tejden neměla v puse a vlastně ani v ruce nic, co by se dalo vykouřit.
a třeba by to ještě jako bonus nabízelo nějaký zajímavý stavy.

cejtim v hlavě hvězdný války.
š-š-š-š hů a pendolino jede!

DŽASTDŮYT. DŽASTDŮYT. DŽASTDŮYT. DŽASTDŮYT. DŽASTDŮYT. DŽASTDŮYT. DŽASTDŮYT. DŽASTDŮYT. DŽASTDŮYT.

nemůžu
nic
důyt.

chceš vylízat ucho?

5. března 2011 v 18:45 | zelená |  něco o ♂
kdo je to proboha naučil?

vážně by mě zajímalo...
kde se vzaly ty lidi, který když k něčemu přemlouvaj,
tak šeptaj do ucha a pak ucho nějakym vymakanym pohybem čelistí narvou celý do pusy a urputně se snažej jazykem nalíznout kovadlinu, třmen a tu třetí kost v uchu a myslej si, jak to neni sexy a pak se cejtěj hrozně dotčený když se začnu smát a nemůžu přestat, takže se pak radši zvednu a du a ještě v busu cestou domů se poklepávám smíchy a rozesmívám spolucestující.

ne.

oni sou tak posedlý, že už jim nestačí protrhávat blány ptákem.
teď sou v kurzu tací, co uměj protrhávat bubínky jazykem.

ne.

už nikdy prosim.
to nebylo vtipný.

další takovou zkušenost bych asi už nezvládla.
kosmonosy sou sice hezký, ale ještě je na ně brzo.

zabiju sebe nebo matku nebo aspoň toho jednorožce co mě sleduje škvírou na diskety.

2. března 2011 v 18:04 | zelená |  devatenáctiletá zelená..
no to je shit.

žádný testy sem si v pondělí nevopravila.
zůstala sem s Císou venku.
zkouřily sme se a celej den ležely na kopci, na kopci kde v Perníkový věži pouštěj drakundu, a přemejšlely že bysme si taky udělaly takovou roztomilou drakundu, jenomže sme byly moc zkouřený a líný a stejně nefoukal vítr, tak co.
ach, perníková věžička.
ta pískaná melodie, kterou sme se před čtyřma rokama zdravili s Xoxou, než ho tenkrát v noci sebrali fízlové u něj na pokoji.
a zbylo mi po něm jen ňáký dřevěný cosi na krk s peřím
jak přímočarý.
co jinýho než peří by mi mělo zbejt po někom kdo mi ukázal peří, žejo.

noo a Dolanskej je tam fakt šukatelnej.

no a po návratu domů sem se večer probudila v horečkovym rauši.
takže se plazim po studený zdi, aby mi zchladila horečku.
mám z toho sedřenou kůži na loktu.
jenže to fakt zabírá, skvěle to chladí.
měla sem pár okamžiků, kdy sem chtěla tu zeď olíznout, aby mi zchladila jazyk, mám pocit že mi zachvíli začne jazyk hořet nebo minimálně roztaví ten piercing ale pak sem si vzpomněla na flašku s ledovou vodou vedle postele a radši šáhla po ní.

lékárnice v lékárně se semnou hádá, že mi neprodá modafen.
"neprodám vám ho! je v něm návyková látka!".
neasi.
poser se.
zakomplexovaná krávo, starej už tě hodně dlouho nevobtáh, co?
o deset minut pozdějš se ke mně chová jak k póvlu, když se tam za ní vrátim s úsměvem a receptem na tři balení modafenu.
neodpustim si při odchodu dovětek, že konečně mám z čeho uvařit dnešní dávku peří.
idioti.
jen proto, že se z efedrinu vaří piko dělaj krávy.
redbull-cola obsahuje koku, z koky se dělá kokain, haló?

a moje nová doktorka je typka. s úsměvem mi předepisuje kapky proti kašli s kodeinem, prášky na horečku s efedrinem a asi jí je uplně jedno že na tom lehce vzniká závislost a tak a ve finále sklopí oči a oznámí mi, že i když už oficiálně skončila chřipková epidemie, objevuje se teď čim dal tim víc chřipek, na který nefungujou antibiotika a buď se jí prostě zbavíš nebo se ona zbaví tebe a sklopí oči a povídá: asi ste ještě nepřemejšlela nad sepsánim závěti, vidťe, no, je lepší to promyslet.
takže povídej, ta chřipka se mě chce zbavit a asi jí nebudu stát v cestě, takže chceš něco odkázat?

koukala sem na Jak vycvičit draka.
a vyřvávala snad devadesát procent filmu.
ne.
fakt nemám ráda tuhle mojí vlastnost, kdy mě rozbrečej roztomilý animovaný dráčci.
uvědomuje si vůbec někdo, v jakym zkurvenym světě žijem?
já si chci taky pohladit draka, vochočit si ho a pak na něm lítat nad prahou, kurva.
jednou si koupim chameleona a budu mu řikat Drak.
jop.

mili/kilogramy paracetamolu, pseudoefedrinu, jahodovýho aroma v mucosolvanu, xylometazolinu, chloridu sodnýho, dihydrátu hydrogenoforsforečnanu sodnýho, glycerolu, aspartamu a dalších skvělejch produktů, ať se zaměstnanci Zentivy a spol. maj co těšit na tučný vánoční prémie.

celý to je ještě potřeba mixovat s pálem v dávkování: brko k snídani - aby nebolel krk, bong k obědu - aby přestal kašel, brko k svačině - aby nebolela hlava a bong k večeři - aby klesla teplota, a je to oukej.
oukej.

mám ráda ty sny, co se mi zdaj když to všechno smíchám dohromady.
dneska v noci sem byla třeba někde v Kapskym Městě, prodávala sem tam černochům černý růže a slyšela cinknutí jak když Mario sebral minci pokaždý, když sem nějakou tu růži prodala. (?)

a mám aspoň čas bez výčitek likvidovat zásoby simpsonů, griffinů, keroaců, welshů, learů, freyů a burrougsů (koukej jak ty slova vypadaj divně s tim "ů"...)

celý to kazí jen moje milovaná matka.
od dob, co sem přestala bejt jedináčkem a ona začala hrát roli dvojnásobný matky, je nepříčetnější než obvykle. (větší než obvykle?)
přemejšlela sem nad způsobem jak se jí zbavit.
rychle, tiše, nenápadně, levně a nejlíp bez zápachu.
nerada v zimě větrám.
Zaza mi poradila fén do vany.
což znělo oukej, protože ta scéna, kdy ona je nadzvuková a má potřebu jít do vany zrovna ve chvíli, kdy si fénuju hlavu, nastává docela často, takže bych ani nemusela čekat dlouho.
jenže včera sem to tak nějak přeměřovala..
a zjistila sem, že fén má moc krátkou šňůru, aby moh omylem spadnout do vany.
je tu teda možnost, že by spadl do umyvadla..
jenže přemluv matku, aby se koupala v umyvadle, he?
a pak je tu samozřejmě možnost zapnou ten fén do desetimetrový prodlužovačky.
jenže kolik lidí s vejškou pouťovýho poníka se fénuje s desetimetrovou prodlužovačkou?

ach jo.