Duben 2011

krvavá romance

28. dubna 2011 v 22:06 | zelená |  něco o ♂
ležim na zelenym křesle a bílej kufr vedle mý hlavy ze mě vysává plazmu, občas přestane týct a já musim začít mačkat gumový srdíčko co mám v dlani, aby zas začla týct, abych pak já zdravotnictví vysála o čtyři stovky a žetonek do automatu na nejlepší automat-kafe na třetí planetě od slunce a začínám halucinovat, špatně se mi ostří, světlo bodá do očí a přestávám slyšet, zpomalujou se mi reakce, užívám si jakýkoli stavy změněnýho vnímání, hlavně když mě to vytrhne ze stereotypu a když mi za to ještě míněj platit, why not?

a uprostřed jednoho podobnýho stavu na hranici vědomí a nevědomí si na křeslo naproti lehá cápek, kterej je fakt neskutečně fuckable. right here, right now, a já nevim, jestli je to halucinace nebo ne, takže začínám sebe sama přesvědčovat že mi je oukej a vůbec neomdlívám a sestřička se otočí a ptá se jestli sem v pohodě a já simuluju, že sem a kufr přestane vysávat a začne do mě pumpovat krev zpátky a můj vyjetej stav končí a zas začínám ostřit a přestávám slyšet v ozvěnách a bublinách a zjišťuju, že ten cápek tam furt je a tak střídám pohled na smsku na displeji mobilu a na něj, všímám si, že dělá to samý a úsměvy, když se střetnem pohledem sou furt delší a delší a zachvíli cejtim, že zas začínám zelenat, neslyšim a nevidim a reakce jak šnek a brní mě ruka a on se mi odnaproti směje a já si užívám svůj stav a když k němu přijde sestřička, upozorní jí na mě a ta kluše ke mně a kufr mi zas cpe krev do žil a já začínám střízlivět a obžívám a zachvíli mě následuje on, tupej pohled do strany a pomalý pohyby, polobílej sleduje svoje předloktí a pytel s vlastní plazmou a vrtulku na kufru která ho furt vysává a já se mu směju, dost dlouho se mu směju a když zavře oči a zbělá ještě víc tak houkám na sestřičku a ta k němu kluše, přepíná kufr a ten do něj zas začne cpát krev, sestřička začíná bejt nepříjemná a ať si prej příště řeknem dřív, než pomalu omdlíme, nepičkuj kravko.

pohledy na displej a úsměvy, jeden asi minutovej vzájemnej pohled do očí, chci ho teď a tady na tom zelenym křesle s dvaceti lidma okolo, prosím! zas přestávám slyšet a ostřit a všímám si, že taky mhouří oči před světlem a oba se tomu druhýmu smějem, že to zas přestává zvládat a pak se smát přestáváme protože máme co dělat, abysme se tvářili že nám je dobře, jenomže sestřička je už ponaučená, nasraně kráčí k nám a jemu přepíná kufr, mě nechává dál vysávat, brní mě ruka a je mi strašná zima, koukám na svůj pásek a nemůžu zvednout hlavu a z ozvěny slyšim "vám to nebudu vypínat, ještě osum mililitrů a máte to..mačkejte srdíčko..pořádně, mačkejte." osum mililitrů, kurva? jak dlouho to kurvadoprdele.. "tak, hotovo." kufr mi sám začne tlačit krev do žil a tentokrát mu trvá dlouho, než mě probere a tak stylově omámená pozoruju, jak mě on už probranej pozoruje, jak se probírám a pokračujou pohledy a úsměvy až se vrátí sestřička, odstřihne mě od kufru a pošle pryč.

zvednu se a odcházim a v čekárně stojim a přešlapuju a přemejšlim, jestli na něj čekat, jestli to má cenu a šanci a neni to divný a pak se přesvědčim, že sem udělala mnohem divnější věci a tak si sednu a čekám na něj. a za pár minut vyjde, vyfasuje prachy a de ke mně, "tak dem?" uh, tak teda dem. vyjdem ven a stojíme venku, s obvázanym předloktím jak válečný veteráni a popisujem si svý stavy a o čtvrt hodiny pozdějš procházíme Letnou, mžourám ke Stalinu a chci tam vidět siluetu Martina a po jednom pivu na zahrádce se cejtim jak po pěti pivech, sedíme vedle sebe ale zároveň sme k sobě natočený čelem a jeho zaujme můj zavázanej loket a začne za ten obvaz tahat, já ho sleduju a mlčim a on vytáhne lihovku a na obvaz dlouho něco maluje a kreje si to druhou rukou a když dokreslí, tak mi stáhne rukáv s tajemnym úsměvem a dá mi instrukci, ať si to prohlídnu až doma, po chvíli to teda balíme a potácíme se domů, na zastávce tramvaje se ho ptám na číslo a on řiká že "víš co? nech to osudu, potkáme se na příštim odběru a zas se zachráníme před omdlenim, hehe." sklání se k puse do vlasů a já naprázdno lapám po ruce, triku nebo čemkoli, za co bych ho mohla k sobě přitáhnout jenže to už nastupuje do tramvaje a odjíždí a zas mi bodá pohledem do očí, dokavaď nezmizí.

hm, tak teda příště, nasrat na tyhle osudový příště. přecházim na druhou stranu, nastoupim do tramvaje "Sparta. Příští zastávka: Sparta"... jak originální dát stejnej název dvoum zastávkám za sebou, bacha na to, když si s někym dáš sraz na Spartě. v tramvaji mi cuká ruka k mikině a řikám si, že přece nejsem tak moc zvědavá, abych to nevydržela až domů, jenže bohužel sem tak zvědavá, takže když vystoupim z tramvaje, svlíkám si mikinu a koukám na loket, zastavuju se uprostřed chodníku, poslouchám polský reggae a usmívám se na svůj loket.






"mačkej ♥ v nejhoršim"
divnej cápek, tohleto.
dost divnej.

pod kukaččim hňajzdem. hňajzle.

25. dubna 2011 v 17:59 | zelená |  devatenáctiletá zelená..
do kytek, do kytek, všechno to de do kytek.
řekni kde ty kytky sou, co se s nima mohlo stát?

supermatro

21. dubna 2011 v 18:59 | zelená |  výkřiky do zelena..
synthetic shits.

je to fakt..
styl.

zajdeš si do krámku a řekneš si o kouzelnej prášek, co tě za dvě kila vystřelí na měsíc jak peří.
brno, praha, ostrava, těšín, san piego, hradec a bůhvíkdejinde.
a dokonce ti ještě zbyde ještě tak na tři, čtyři, pět vystřelení.

hele mě je jedno že v tom prej je jed na krysy a hnojivo kytek nebo nevimco.
vyluxuješ toho pětinu a jedeš, ne?

od zejtra už je to všechno nelegální. smutný. chemici snažte se.


James Cole je prorok, poláci sou geniální a český zákony mrdka.

no nic, nevadí.

my sme ty lidi, co stihli tyhle shopy vykoupit a ujíždět si na legálních šitech. a ještě pořád jich máme doma plno. a ještě pořád zbyde na pár víkendů, předvelikonočních střed a tak. tak.

a víš co?
nech si ty kecy.

nehas, co nepálíš.

motogangbang

17. dubna 2011 v 21:04 | zelená |  devatenáctiletá zelená..
a tak sem si tak běžela a ohnivá koule už zapadala, na jedný straně bylo všechno zlatavě oranžový a na druhý modře černý nebo černo modrý a z dolejška pole sem viděla vyjet jednu čtyřkolku, krásně se jí prášilo za kolama a fakt sem se těšila až dojede ke mně a já se v tom prachu budu dusit, no nevadí.

za tou první čtyřkolkou se vyřítily ještě další čtyři a pak jedno poloauto, který zaboha nedokážu popsat natož pojmenovat, vypadá to jak sekačka na trávu s pár tyčema kolem, no nevim.
a na těch všech koních pod kapotou seděli řidiči, celý v černym, takový ty heavy heavy metal kings, víš jak.
na chvíli sem si vzpomněla na černý pantery ze snowboarďáků, ale pak sem se tomu usmívat přestala, jelikož tyhle černý panteři zastavili asi třicet metrů předemnou stylem, že mi uplně zahradili cestu (a že ta cesta je tak deset, patnáct metrů široká) a stáli ke mně bokem a všichni mě sledovali jak běžim k nim.
tak sem si tak řikala co to jako je? o co jim de? a už sem si v hlavě přehrávala představu gangbangu a bukkake v prachu mezi těma čtyřkolkama a s týpkama s gládama na nohách a helmama na hlavách a pak sem začla přemejšlet jakou bych si vymyslela výmluvu až bych přišla domů, celá..no..chápeš.. "no, hele mami. sem potkala ňákých pět cápků na čtyřkolkách, tak sme si zašukali, viď." by mi asi neprošlo, když si jich pár sundalo helmy a zpodhelem vykoukly obličeje co vypadaly nejmíň na stopatnáct a jeden z nich na mě zakřičel tenoučkym staříkovskym hláskem "tak běžte, slečno, ať můžem jet...".

ach jo.
tak zas nic, žádnej gangbang se opět nekoná, ty staříci mi zastavili, abych se nedusila tim prachem...

no to je dojemný.
k nasrání.

a čus, stejně už sem měla bejt zas čtvrt hodiny pryč, v plánu je nějaký to poklidný prolití nějaký tý lihoviny na nějakym tom Vypichu. hm.

HARRRRRRIBO macht Kinder froh und Erwachsene ebenso..

13. dubna 2011 v 13:07 | zelená |  devatenáctiletá zelená..
Vlhká místa! čti >tady< hned teď. se seber a di do knihovny a puč si tuhle knížku, ze který se posereš natřikrát. a až jí jednim dechem dočteš, tak mi řekni, čim ta knížka končí. respektive tahle, její poslední tištěná věta v knížce je "Vší silou praštím do bzučáku, dveře se rozletí a já zakloním hlavu a křičím".
a zatim je..

omítka

10. dubna 2011 v 0:24 | zelená |  devatenáctiletá zelená..
znáš to?
když dva dny nejdeš spát?
a nezíváš?

pevně zatnutý zuby.
tak, že máš stuhlou čelist.
zorničky jak studny.
okna do duše, prej, haha.
otevřený dokořán poď se kouknout.

včerejší pozdněvečerní odjezd našich pryč a Brejlounova smska mi zas podkopala plány, co sem chtěla o víkendu všechno udělat. sobota se srolovanou stovkou v ruce a pořád si máme o čem povídat, posloucháme hudbu a mluvíme, mluvíme, mluvíme a zejtra, vlastně dneska celej den prospim, no to je k hovnu.

pan VždyckyVážnej mi píše a má depresi, no sorry, ale nechoď na mě s depresí, když sem na dojezdu. stírám ho a sem nepříjemně upřímná. čekám, kdy napíše že de spát.

pan Tříbarevnej, kterýho vůbec neznám, ale dobře se s nim povídá, si na mě bere číslo a zve mě v tejdnu na bong.
další první "rande" zahalený v dýmu. zažila já sem vůbec někdy nějaký první rande, kde by byl čistej vzduch? ne. vlastně asi ani žádný jiný rande, mám pocit. nevim, proč po tom pořád prahnu. asi mě prostě baví hulit zadarmo, s cizim člověkem. měla sem si dělat čárky s kolika lidma sem hulila, chtěla bych to číslo znát, vážně jo. asi to udělám zpětně.

bolí mě žaludek hlady, ale z jabka na stole bych se poblila, jídlo je vražda.

ledový ruce a po těle horečka, dojezd, vážení, konečná zastávka, prosíme vystupte.

čtyřiadvacet hodin a už bych si vážně šla lehnout, usnout a tak, tak už by to mohlo jít, nebo ne?

(edit 02:05) asi ne.

(edit 18:40) někdy je člověk zároveň moc a zároveň málo. moc a málo vyčerpanej zároveň. což znamená hodiny strávený psaním článků, tisíců článků, posloucháním dubstepu a touhou zívnout. někdy to trvá celej víkend.

na větrný hůrce

8. dubna 2011 v 20:19 | zelená |  devatenáctiletá zelená..
cejtim se, no ano, 4 bongy za půl hodiny po tří tejdenní pauze, no ano.

vždycky když sedim u kompu zkouřená, mám strašnou potřebu si s někym psát.
Mejbý tomu řiká weedtalkin'.
a k mý smůle bejvám ale většinou jediná, všichni sou zarytě introvertní v těchhle situacích.
tak si povídám s blogem, s tou blondýnou s mikrofonkem nahoře když píšeš článek.

ježiši kriste, dneska sem stála v tramvaji a k zastávce ležérně kráčel velkej panker s pohledem gangsty a čírem dvakrát většim než on sám a z kroužku z ukazováčku a palce nasával dávku nikotinu a tramvaj hvízdala a blikala a on si furt šel nasratkrokem a pokuřoval a tramvaj ječela a funěla a blikala a on strčil nohu na schod a dveře se zavřely a strčily mu do baťohu a on udělal na pravý špičce piruetku o třistašede a dveře mu přiskříply ruku v otočce a on na ně narazil, na vteřinu sme se střetli pohledem a pak se dveře rozletěly a on vypadl po držce ven a já se se položila na tyč smíchy a lidi kolem si div nevykroutili hlavy. a jela sem autobusem a týpci naproti se bavili a já poslouchala ze sluchátek a zaslechla sem "zhulenej" a tak sem stopla ipod a poslouchala a on vyprávěl jak se zkouřil a pak jel domů noční mhd, a na konečný už sem sluchátka měla z uší a ještě v metru sem jim dovypravovala jednu takovou mojí cestu, rastafariáni všech zemí spojte se.

vidim ve vlnách.
obraz se mi promítá před očima jak kdyby byl vodní hladina a ze zorničky by padaly šutry.

před chvílí sem zdárně vyjedla kuřecí vývar z hrníčku jen pomocí dlaně a jazyka a hrníček se za celou dobu nezvedl z plochy stolu, dovednost, co se hodí, ne? stejně jako vyťukávat piercingem v jazyku do polívkový lžíce ovčáky, čtveráky, což taky zvládám a mym cílem je beethovenova devátá, jo.

po padesátý sem si kejchla.
dutiny se zas vzpouzej a snažej se nečeho zbavit.
nevim co se jim na něčem nezdá, ale budiž.

ježiši kriste, teď sem se přistihla, že sem si právě domluvila něco na desátou v mekáči s někym kdo si semnou povídá na místnosti zvrhlosti, nemám ráda tyhle půlhodinový záseky.

ježiši kriste, včera byla zumba sejšn volume tři.

jako malá sem uměla poroučet větru.
vážně.
nebyla to fantazie.
dneska sem to po třetim bongu zas zkusila.
nešlo to odpálit, žejo.

a ty vole.
fungovalo to.
poroučim větru, sem _________. (nejlepší/nejlepší/nejlepší)


(prošlo mi to s tou třítejdenní pauzou, ne?)

kokosová opilost

4. dubna 2011 v 20:05 | zelená |  devatenáctiletá zelená..
chudák Týša je do mě pořád zamilovanej až po uši.
strašně se mu směju.
sedí v lavici bokem, tak aby na mě pořád aspoň periferně moh koukat.
jo, strašně se mu směju.
střetnu se s jeho pohledem 60x za den, v pátek sem si dělala čárky na lavici.

i když na druhou stranu, chudák.
jenže se mu stejně musim smát.

chudák, kdyby tak věděl do čeho se to zamiloval.
že se zamiloval do roztrojený nevyvážený psychicky labilní flegmaticko-melancholický pesimistický závislý cynický osoby se sklony k depresím, zlehčování a přehlížení problémů a dělání si život složitejšim než by třeba byl, asi by si to rozmyslel.

né.
je to hezký.
a smutný.
chudák Týša.
(poď se mu taky potichu smát, ať se necejtim tak blbě)

Císa se mě bojí.
má ze mě respekt.
a jo, bojí se mě.
což mě docela překvapuje.
proč se mě bojí?
ale je to oukej, jen ať se bojí.
jen ať si dává pozor co předemnou řiká.
pořád jí totiž někdy můžu ukousnout hlavu.
a hodinu nevíš, žejo.

matka mě podporuje v alkoholismu.
"užs to dopila? nalej nám další."
oukej máti, kokosový věci sou moje slabost.
jak řekl Výtah: "máš ráda kokos? kokos je smyslný.."
haha, Výtahu, ty sám seš smyslnej že bych tě vypila do dna.
začínám ten kokos cejtit v hlavě.

duto jak v kokosu.
zajímalo by mě, jestli by mi taky z hlavy vyteklo mlíko, kdybych do ní navrtala dírku, jako do kokosu.
a pak bych jí rozřízla vejpůl a z půlky udělala jeskyni pro rybičky v akvárku.

akorát nemám akvárko ani rybičky.
no nevadí, otec má.

nenapadá mě jedinej rozumnej důvod,
proč mám malinkej, umělohmotnej vánoční stromek na skříni.
je šíleně roztomilej a na sobě má přilepený malý dárky.
a muchomůrky.
to sou naprosto geniální houby, co?

proč ho tam mám?
teď, v dubnu?
nenapadá mě vlastně ani jak se tam dostal, chudák.
stojí hned vedle bongu, chudák.
no nic.
necháme ho tam stát.
a budeme mu řikat vánoční stromek Váňa.

teď mě napadá..proč sou doprdele na vánočnim stromku muchomůrky?
dizajnér byl asi vášnivej houbičkář...

příde mi, že toho kokosu sem dneska vypila moc.
pořád mažu překlepy.
ach, sweet coconut.

už asi tři minuty se směju sama sobě.
s kok(o)sem de všechno líp, ne?

dobrou strýčku Fidele.

první dubden

1. dubna 2011 v 18:42 | zelená |  devatenáctiletá zelená..
mám strašnej strach. sedim tu a pálej mě oči a buší mi srdce a bolej mě ruce a praská mi žaludek a já prostě nevim co to je. po kolika měsících, že sem to dneska viděla konečně Miju? bolej mě strašně ruce.. řekla sem jí spoustu věcí, ty věci co bych nikomu jinýmu nikdy neřekla, protože nikomu nevěřim, nemám potřebu jim to řikat, nechci jim nahrát na protiúder a vůbec. zas sem votevřela všechny ty zavřený dveře a měla bych se cejtit skvěle, že sem se vypovídala, jenže necejtim. příde mi že všichni kostlivci za těma dveřma teď díky tomu, že sem promluvila obživli a budou mě strašit, a už strašej. fuj. je mi fakt nepříjemně. všechny ty věci o kterých sem mluvila sou najednou tak čerstvý.. na stole mi leží balíček syntetický legální drogy a mě se sbíhaj sliny a čekám na smsku, která nikdy nepřijde a doprdele tyhle maniodepresivní stavy fakt nesnášim, ještě před půl hodinou sem zas šla ohlá smíchy a teď je mi kurevsky divně, hlavně fyzicky, jak kdyby mi celá rodina ležela v komatu a já čekala jestli se probuděj. přitom dnešek byl skvělej, všechno to vyšlo a já u sebe po skoro dvou letech ucejtila tu touhu s někym bejt a vopravdu ho poznat a chápat a vůbec né jen tu touhu ho vojet, ta zmizela někam pryč, viděla sem ho poprvý a sotva pět minut a odcházela sem z něj celá zpocená nervama, s úsměvem a naivně doufající, že fakt napíše, protože to celý bylo až moc velkej patos, moc velká pohádka, moc velkej halyvůd, je to fakt trapný, kolik mi je? 13? a je to přesně vono.. a tohle neni tim, že je jaro. jaro nebo podzim, tohle je fakt fuk. kurva, tak co teda jako bude, he? jít se zkouřit, čist, koukat na film, toulat se venku nebo se jít opít? zbytečný. všechno. bolej mě ruce, pálej mě oči.