Říjen 2011

zeptej se mě..

19. října 2011 v 20:27 | zelená |  něco o ♂
..jestli sem si myslela, že tenhle "kamarád taky rád" bude stejnej případ, jako mý jiný takový kamarádi? jo.
..jestli je to stejnej případ? ne.
..jestli sme si mysleli, že pude jenom šukat a nemluvit spolu a nehledat společný zájmy, rysy, věci? jo.
..jestli to de? ne.
..jestli si myslim, že to má nějakou budoucnost? ne.
..jestli bych chtěla, aby to mělo nějakou budoucnost? ne.
..jestli to chci ukončit? ne.
..jestli sem schopná to ukončit? ne.
..jestli chci, aby se s tou svojí rozešel? jo.
..jestli si myslim, že to udělá? ne.
..jestli se v sobě vyznám? ne.
..jestli sem to od začátku nečekala? nevim.
..jestli já v tom kurva pěkně nelítám?



tohle je krize.

9. října 2011 v 17:50 | zelená |  devatenáctiletá zelená..
vrátila sem se z brčka a první nádech venku a vzduch je zas tak krásnej. cejtim vodu, listy, barvy, kouř z komínů, venkov, klid, ticho a změnu. vzduch voní stejně jako voněl pokaždý, když sem vystoupila z auta před pěti lety, ve vesnici dvacet kilo za městem a se třema stájema, v jedný z nich stával Béďa a čekal až přijedu a pojedem se projet ven, dusot kopyt, jeho dech, šustění listů, vůně kůže, otěže v ruce, červený tváře, slzy v očích z větru, vítr v uších, vítr. vítr vždycky dokázal odclonit všechno okolo a byly sme tam jen my dva a les a.. doprdele o čem to zas píšu?

a Josef Váňa mi zas po roce vehnal slzy do očí, ten člověk je legenda, fenomén, bůh. ten člověk vůbec neni z týhle planety. Velká Pardubická by se měla přejmenovat na Velkou Váňovu. fenomén, fenomén, tyjo. tyjo. TYVOLE!


na stole průvodce Londýnem a ve Wordu rozdělaná maturitní otázka z ájiny, hrnek kafe a miska sušenek. do stěny vedlejšího paneláku se opírá podzimní sluníčko a pokoj je od něj celej oranžovej. z repráků slyšim Márdiho a každym novym albem mě to baví míň a míň, ale furt je tu ten jeho hlas a jeho texty, viď. online na icq a nikdo si semnou nechce psát, mám náladu na několika hodinový chatování o ničem a o všem a jedinej s kym si asi pokecám, je můj novej bambus v květináči na stole, co mě pořád rozesmívá a vůbec nevim (a on taky ne) proč. a v rohu monitoru rozečtenej Krakatit, první věc od Čapka, co mě baví, Čapek byl stejně nadržený prase. a dobře dělal.

a já si řikám, tyvole holka, tohle je krize.

víš, chtělo by to něco pořádnýho podniknout. taky to cejtíš, žejo, nejsem sama? myslim ale..
něco vážně pořádnýho. něco zakázanýho, nezapomenutelnýho, epickýho, velkýho.

něco jako propašovat přes hranice kamion plnej koksu nebo aspoň trávy nebo aspoň kradenejch figurek z kinder vajíček nebo aspoň jen ten prázdnej kamion. nebo propašovat aspoň něco.
něco jako zapálit squat, něco jako vysquatovat squat, něco jako vykácet les, něco jako přelízt plot Metrostavu a projet se na skejtu Blankou nebo novejma tunelama pro metro.
nebo si aspoň zašukat. hm, jenže to by na Hokejistu nesměla bejt venku moc velká zima. cože, tyvole? haló, z nás dvou to sem já, kdo mívá kalhoty u kotníků a von mi bude něco řikat o zimě, tyvole!

sem zkouřená, znuděná, osamělá, frustrovaná a z okna se mi odlepil teploměr, kterej sem tam přilepila včera večer. nikdy tam žádnej teploměr nevydržel dýl než jednu noc, achjo. proč? proč zrovna moje okno neni teploměr friendly? proč i ten teploměr u mě zůstane jen na jednu noc?


takže.. chci si povídat.. takže..

jak to máš nejradši, Bambusáku, hm?

nedělní ticho

2. října 2011 v 16:50 | zelená |  výkřiky do zelena..
z dálky z pohledu od rybníka nebo hornbachu to celý vypadá celkem dobře.
barevnej legoland.
barevný kvádry.
barevný králíkárny, ručníky na balkonech, tagy na skleněných dveřích a barevných fasádách.
tyčej se do vejšky, hážou dlouhý tmavý stíny.
tichý stíny. stíny, ve kterejch zvuk zaniká jak ve vakuu.

a v jednom z těch stínů stojí šest kluků s jednou holkou.
nenáviděj ty králíkárny, králíky v nich, nenáviděj tohle všechno, tuhle společnost a tenhle systém, to všechno, co je donutilo teď tu postávat a stejně se zdá, jako by se pro to každej sám svobodně rozhodl.
šest kluků, stačí říct jen křestní jméno a každej z týhle části města ví, o kom je řeč.
šest kluků studujících biochemii, medinu, matfyz, architekturu a něco jadernýho, šest chytrejch hlav.
šest průserářů, šest jich je v podmínce, šest huličů, šest bejvalých a možná současných feťáků.
a o tý holce toho víš asi víc ty, než já.
potichu se bavěj, beton má uši.

potichu kolující havana, kolující jim beam, kolující kola.
tichý sání, tichý bublání, tichý kašlání, tichej smích, tichý oblaka dýmu, potichu kolující bong a hromada tichýho pražskýho skanku co je tvrdej, aromatickej a tichej jak kámen.
postupem času jak se potichu oči přivíraj a zalejvaj krví, debaty začínaj nabírat ten zasraně divnej nostalgickej, melancholickej směr, minulost před očima, o budoucnosti nic nevíš a přítomnost je zasraně zasraná.

"pamatuješ na tu monstrózní kalbu u Jima? co to bylo za rok? to musel bejt tak nula pět, ne? to sme byli ještě šťastný.."
"šest, přece. bylo to rok po tom, co se zabil Honza."
"nojo, kurva, Honza."
"a zas tak šťastný sme nebyli."
"já vim, ale přišlo mi dobrý to říct. zní to hezky, ne?"

ticho protne věta "uplně si představuju, jako by tu Honza byl.. pošleme mu bong tam nahoru."

je tohle prohra nebo výhra? Honzo..?
h.