Leden 2012

a tak..

12. ledna 2012 v 17:41 | zelená |  devatenáctiletá zelená..
a tak ve chvíli, kdy se definitivně rozhodnu se na to vysrat, protože už to nemůžu dál tlačit a nejde mi to a jen mě to sere.. v tu chvíli se zas nemůžu zastavit a je to fakt na hovno. tak teda nic. jedeme dál.

a tak v tý šedivý masitý džungli uprostřed kopců uprostřed města sem zůstala zase jen já a on a jinak nikde nikdo. nikdo, kdo by nás pozdravil, pochopil, zesměšnil nebo aspoň otravoval. a nemám právo řikat "zase", protože se vidíme podruhý v životě a předchozí setkání? to bylo rok a půl zpátky, kdy sme se na sebe usmáli, podali si ruce a pak se každej rozešel odkud přišel, jen s jinym obsahem pravý dlaně. zvláštní je, že když člověk jede autem po magistrále, Žižkov tak vypadá jak papírová kulisa. barevný pastelový baráky postavený před sto, dvě stě lety, vyrovnaný v řadě jak vojáčci na vrcholku kopce a vypadá to fakt.. fakt stylově. tak, že máš chuť zastavit, auto nechat zapíchlý tam, kde je a dojít se tam mezi ty kulisy podívat. a pak tam seš a je to humus. z dálky všechno vypadá supr. i ten jeho barák vypadal z vejšky a dálky tak supr, když sme stáli na nuseláku a rozebírali trainspotting a acid house. do chvíle, než řekl "poď, chci tě sfetovat a ošukat" a odtáhl mě k sobě. vlastně ani moc netáhl, šli sme vedle sebe ruku v ruce a celou cestu debatovali o tom, jak to udělat a jestli to udělat. jak a jestli sehnat sedmdesát talířů, sednout do káry, dojet do Maďarska a zpátky přivýzt kilo něčeho. čtyři tisíce dávek. dva tisíce pro každýho. moc velký requiem za sen, nezdá se ti? je to děs. asi radši ne. asi ne.

a takle já píšu, přeskakuju z jedný věci na druhou, k tomu Feťáčkovi se ještě vrátim. nepíšu to, co bych chtěla psát. píšu to, co bych chtěla číst. protože mám pocit, že jen to, co čtu se vážně děje. jen ty věty v našich konverzacích, co čtu, vážně něco znamenaj. a tak krásně to hřeje.. "jak můžeš vědět, co si myslim?" "věděl sem to od první chvíle :)" tak hezky ty kecy uměj zahřát i když jim člověk nevěří, co? a takle je to pořád dokola. samý kecy a sliby. historie chatu čítá 16469 zpráv a sme pořád uplně na začátku. mi připadá.

a tak je to asi pokaždý.. sedim pak v tom jeho baráku, na kterej sme se dívali z mostu, klopim do sebe víno a sleduju ho, jak do sebe rve už pátej bong, kterej mu ale vůbec nic nedělá. jak by mohl, když je furt vyjetej jak koleje. vedeme zvláštní diskuze, hádáme se o tom, jak je to skvělý a strašný, přitom to oba víme, jen on se mě teď mermomocí snaží přesvědčit, že tohle žádný negativa nemá a že tohle je ta správná cesta. připadá mi to jak blbá knížka nebo film.. co napsal někdo, kdo o tom věděl hovno. o chvíli pozdějš mi nadává, uráží mě, zesměšňuje a ztrapňuje. chová se jak osmiletej a docela tak i vypadá, vnucuje mi, že stejně jediný co chci, je se pořádně sjet a hodí po mně židli, když se zvednu že už radši pudu. sama nechápu tuhle mojí shovívavost, když se zastavim uprostřed schodů a uvědomim si, že na něj vlastně vůbec nejsem nasraná a že se mě žádná z těch jeho dnešních vět nedotkla. asi proto, že vim z něj mluví ten bílej prach a že za pár hodin mi bude děkovat, jen o tom ještě neví. smska ve dvě patnáct "vis asi to nebude to spravny pro me. vzdycky mi to v prvni chvili uplne zatemni veci, co jsou uplne jasny a logicky a ukaze mi to jiny, abych na tamty zapomnel, jak kdyby mi to chtelo zmenit zpusob mysleni. bylo mi neco divnyho, rikal sem to ale zaroven to netusil, dekuju ze si mi dala sanci na to prijit. jenom nevim proc to vsechno. asi ani nevis co vsechno si dneska rikala tak je pravda. mam z tebe strach a nevim jak ti podekovat zes to dneska odmitla. ani sem neveril ze to jde."

a tak nevim jak tohle zas doprdele zakončit. asi nijak. něco nikdy neskončí. (nebo se to aspoň řiká (nebo ne?))