Únor 2012

tak nějak narovinu.. (protože ze šukání na schodech bolej záda.)

9. února 2012 v 9:21 | zelená |  devatenáctiletá zelená..
už je to zase měsíc od posledního článku a já se furt nemůžu dokopat k dalšímu. ani by to nebylo tim, že se nic neděje, spíš mi to je tak nějak jedno. vlastně se toho děje až moc.

děje se jedna debata se spolužákem a mě teď na háčku na zdi visí sedm průkazů fotografa do všemožných klubů a neklubů, mám pocit, že za poslední měsíc mi zrcadlovka k ruce přirostla až nebezpečně moc. a vážně mě to baví.

děje se maturiťák, tři třídní píči nalitý jak vázy a já po tak strašně dlouhý době zas konečně někomu vrazim pár facek. na afterparty do sebe leju jeden drink za druhym, mezi mnou a spolužákem už koluje osmý brko a pomalu likvidujem tu hromadu, co vysypal na stůl jen co přišel. ale já furt nemám žádnej stav, sakra. zvednu hlavu od brka, co balim a obhlídnu stůl dvanácti lidí ve vip sekci, kde sedíme. každá dvojice má před sebou občanku a na ní kreditkama a kartičkama VZP rýsujou dvě, tři, čtyři lajny. podívám se ke stolu nalevo a tam už kluci dorýsovali, dvoustovku do nosu a hlava ke stolu. wtf? co to je za třídu? co to je za místo, co to je za lidi, co tady kurva dělám já? sere mě to neskutečnym způsobem, Císa a Brejloun mi před měsícem tvrděj, jak už nikdy, pěří už nikdy, vážně. vážně? Jáma stojí nademnou a i ty, Brute? já myslela, že už seš pět let čistej? seru na to, divěj se, že se zvedám a odcházim, prej ještě nechoď, tu máme i pro tebe, jasně. už nikdy to nechci vidět, už nikdy o tom nechci slyšet, už nikdy nechci cejtit tu hořkost vzadu na patře, už nikdy víc, stačilo, time is over. nejvyšší čas vypadnout, zkoušet chytit tágo, dát si další procházku mrazivou prahou ve čtyři ráno a potkat cápka ze sousedního stanu z fesťáku, jet k němu domů a tam hulit a hrát NHL až do poledne.

mezitim mi Blonďatej šeptá do ucha jak sem úžasná, líbá mě a hladí, pamatuje si všechno co řeknu, dělá všechno co řeknu, pořád mě přesvědčuje že mu vážně nejde o šukání a nechá mě do zamlžených zamrzlých okýnek nehtem vyrejpávat obrázky samary, ufona a kovboje, i když si ani jedna z těch postaviček neni podobná a on kvůli mě ty okýnka bude muset mejt, aby nikdo nic nepoznal. a já stejně nevim, i přes to jak je skvělej, jak se s nim cejtim skvěle a uplně, se toho všeho bojim a naschvál mu ubližuju. ubližuju mu nejlíp a nejradči Hokejistou, kterej je teď v prdeli jak málokdo, nemá job, nemá prachy a rozchází se s mladou.. dunky žalky, a co já?

a do toho všeho se krásně míchá maturita, u který mám pořád pocit, že jí dám levou zadní, že si tam nakráčim a všichni se ze mě poserou. jasně.

a ten záněť močáku mě fakt nebaví, když kvůli němu musim držet celibát.