Březen 2012

"Nejsem tlustej, jen sem nedorost do svýho těla, ty krávo!"" a proto tě miluju, Cartmane. (ale Kennyho víc.)

11. března 2012 v 22:17 | zelená |  cetka..
dějou se divný věci. nevim kde je Estonsko a nevim ani kde je Dánsko a nevim jak se kurva stalo, že to nevim. šla sem běhat a doběhla sem dál, než kdykoli předtim, možná to bude tou trávou, co teď nějak nehulim. těch devět hodin na zadních sedačkách jeho auta uteklo jak deset minut. začíná jaro a léto a teplo a hlavně né už žádný klepání se zimou, když se v noci topim ve tmě. sbíječka při pohřbívání psa, když je venku sibiř, bitch please.. mám čim dál tim větší pocit, že sem obklopená idiotama, rozmazlenejma frackama, který čekaj že se z nich poseru. lidi sou neskutečně blbý, "keď nerozumieš vecám, načo ich riešiš? som jak terapeut, vidim debila a chcem ho liečit.." hádky s Hokejistou už nemaj cenu. vídat se s Hokejistou nemá cenu. jeho žárlení na kámoše, co potkám u tramvaje nemá cenu. nemůžu se soustředit, v hlavě mám tornádo a nevim proč teď, teď, když sem si všema těma věcma co byly, sou a budou tak neskutečně jistá, teď, když už vim co budu dělat příští rok, teď, když vim, že od 25. května mi začne nejlepší rok života, že s Blonďatym nechci jen prcat, chci s nim dělat všechno co se dá, když už jen obyčejná procházka se změní ve vloupání na zříceninu hradu a nejlepší den měsíce. když mu tajim, že du k Hokejistovi nebo Inženýrovi a pak mám výčitky jak hovado, oboum píšu, že už mu to nemůžu udělat a sbohem. vim, že tohle je ono, protože ho najednou všem tajim, nikdo o něm neví a nechci aby o něm někdo věděl, je to stejný jak před dvěma a půl lety s Martinem, nikdo o něm nevěděl, nikdo se na něj neptal a proto to bylo tak skvělý. vždycky to bude skvělý. košile, "mě ale nepříde, že je v praze milon dvě stě tisíc lidí..", černý džíny, listopad, zelená a žlutá, 33 cigaret, benga a déšť. ale.. to teď je ještě lepší, už něco kolem dvou měsíců. je hrozně zvláštní, jak poslední dobou nepotřebuju lidi. nepotřebuju nikoho. sem šťastná, když můžu ve škole sedět sama a vyhejbám se jakýmkoliv pokusům strávit s těma lidma o vteřinu víc života, než potřebuju. žádný piva, žádný brka, žádnej park a hospa. sluchátka, knížky, procházky a možná sem prostě jen moc introvertní. možná prostě jen nemůžu najít ty lidi, kterejm bych chtěla dát svůj čas. protože ty, kterejm bych ho dala, ho zas nechtěj dát mě. ta věc u soudu asi neskončí nikdy. asi mi ještě hodně dlouho budou chodit dopisy s červenym a zelenym pruhem. a asi mi ještě hodněkrát vyschne v krku a bude mi bušit srdce, když ty obálky budu trhat už cestou od přepážky na poště, před těma čekajícíma důchodcema. asi je čas zase vytáhnout skejt. kvůli tý husí kůži. kvůli těm modřinám. kvůli sobě.