Říjen 2012

*Nadpis:

23. října 2012 v 18:23 | zelená |  cetka..
zrovna teď - to období, co nejde nemilovat. barevný všechno, příjemná zima, slabá bunda a tílko, čaj v zelenym termohrnku, výstavy graffiti, mučících a erotickejch nástrojů. večery s knížkou, v čajovnách, v pubech. růžový rukavice s vločkou připravený na zimu u třímetrový šály a druhý dvoumetrový s kapsama. díkybohu, že žiju na místě, kde se střídaj roční období a neni tam konstatně pětadvacet stupňů.

a jo, vlastně má pravdu, ten amík z drsnýho jihu, co je původem ir a vypadá jak ital. kašlu na FCE, mám na víc. chci CAE nebo nic. chci papír, že zvládnu studium na anglický nebo americký vejšce. chci odsaď pryč.

Blonďatej je ten nejlepší, co mě kdy v životě potkal, ale dýl než do léta to nepujde. na to je až moc hodnej. možná je smutný, když už po šesti měsících (né vážně, mě by nikdy nenapadlo že ve dvaceti vydržim s někym půl roku) určim tohle datum trvanlivosti, který je vlastně docela blízko, ale co. něco tam chybí. a já vim, že mu jednou stejně ublížim, že musim. že to budu já, a né on.

nikdy sem nechtěla zažít včerejší rozhovor. nikdy sem nechtěla, abych viděla babičku brečet. brečet, kvůli tomu jak se chová její dcera. moje máma. asi sem ani nechtěla znát ty slepý místa v minulosti, z doby mýho dětství, který si nemůžu pamatovat. který to přesně ilustrujou. to, jak moc je sobecká, hloupá, závistivá a... vlastně to je jedno.

když vidim a slyšim, kolik toho pro mojí mámu obětovala babička s dědou, a kolik toho máma obětovala pro mě, je to velkej rozdíl. a... jenom sem netušila, že si toho všeho, co se dělo babička všimla. netušila sem, že sem celou dobu měla pravdu, že to nebyl jenom pubertální dojem třináctiletý kravky, co si řeže do těla a má pocit, že svojí matku nezajímá a že si sou tak strašně cizí, že vedle sebe jen existujou. že to tak bylo. že.. že to všechno. jenže až teprve včera, sem si uvědomila, že důvod, proč sem nešla na vejšku nebyl ve mně, to sem si lhala. bylo to kvůli ní. kvůli tomu, že se mi každym dnem krátí ta doba doma, než mě vyrazí z baráku a nemám čas učit se kvůli titulu, když potřebuju peníze na byt a všechno do něj.

díky mami. díky, že si nebyla schopná mi dát deset litrů na výbavu do bytu, když mi babička chtěla sama od sebe koupit byt za mega a půl k maturitě - nikdy ti za to nebudu muset bejt vděčná. díky, žes tu pro mě nebyla, když sem tě potřebovala - a když si byla, tak si mi to všechno jenom ještě víc zkomplikovala a uměla mě tak dobře ponížit před celou naší posranou "něcojakorodinou" - aspoň se nespolíhám na nikoho jinýho, než na sebe. díky za to, že si nikdy nebyla a nebudeš mym vzorem. seš vzorem chování, který je mi odporný.

anyway, proč nejde napsat m s háčkem? skvěle by tam pasoval.