Leden 2013

1/13

16. ledna 2013 v 18:15 | zelená |  cetka..
sedíme v rohu čajovny. já, Ija a Lážo. na stolku zelenej čaj, tři sladký tousty, dva slaný, jeden zeleninovej kuskus a jeden sýrovej, maté, puerth, od každýho druhu jedna chalva a vedle stolu jedna kokosová vodnice a druhá s příchutí mojita. nálada back in the days a vzpomínáme na všechny ty čajovny, ve kterejch sme byly asi jediný zákaznící, protože vydržely půl roku a pak je zavřely. Ija se mě před čajovnou desetkrát zeptá, jestli to vážně myslim vážně - to, že si s nima nezahulim. jestli prej nejsem nemocná, že tohle sem v životě neřekla a že jí nesmim zklamat. že chápe ten vývoj a posun každýho a ať si dělám co chci, ale ať proboha hlavně nepřestávám hulit. nakonec nehulej ani oni, což mě na jednu stranu mrzí, na druhou stranu vlastně nestojim o to prosedět odpoledne a večer s někym, kdo je zkouřenej a nedá dohromady kloudný souvětí. dneska ne. Lážo je mimo realitu nás dvou, je na soukromý vejšce, jedný z nejdražších u nás, v životě nebyl na brigádě a rodiče ho sponzorujou víc, než já si kdy budu schopná za měsíc vydělat, a tak nechápe náš rozhovor o tom, jak se to všechno otočilo. jak sme dřív měly tejdny a měsíce volnýho času, zabíjely ho v parcích a nevěděly co dělat s celou tou volností, když sme měly prachy sotva na to složit se každej den na gram, odstřihnout filtr z indexu a vyžebrat papírky. v čajovně sme za minimální útratu stopade za jeden čaj a vodnici vydržely od otvíračky do zavíračky a bylo to fajn. dneska je to jiný. máme peněz tolik, že bysme si mohly koupit to, co tu leží před náma ještě desetkrát a k tomu pytel dvacítky. jenže čemu nám to je, když sme věčně zalezlý ve škole, do noci v práci a naposled sme se viděly na předávání maturitního vysvědčení v půlce června?

následující mrazivej den s Hokejistou a jeho malym bro je víc než skvělej. oba dva sou k sobě drzý a bavěj mě. bolí mě na plicích, když časomíra pod skórem týmů odpočítává poslední dvě minuty, po kterých se budu muset zvednout a jít zpátky do práce. odpočítává to na desetiny vteřin a já chci, aby těch 33,8 vteřin, co mě ještě může držet za ruku trvalo aspoň hodinu. plánujeme útěk do Anglie. slibujeme si, že utečeme, když se Zeman dostane na hrad a nebo když se prvního ledna 2015 vzbudíme a furt to budeme chtít. se budeme chtít. další do řady? řady těch, co mi slíbili, že spolu zmizíme na ostrovech. myslim, že nikdy nebudeme spolu. myslim, že vždycky budem pro toho druhýho to nenápadný jméno v mobilu, od kterýho mažeme všechny smsky a hovory. to, se kterym se pravidelně každou středu po práci ztrácí v autě na polních cestách za městem, v lesoparcích, hotelovejch pokojích. to, který nejspíš pokurví každej budoucí vztah. jednou budeme mít oba děti, prstýnky na rukou a po jednom pořád skvělym čísle, po tý tradiční výměně vděčnejch pohledů, puse a pohlazení za uchem se nám debata stočí na to, že sme byli hloupý, když sme to nezkusili tenkrát. teď. mám pocit, jako by se to už stalo. strašně mě sere vědomí, že tim pošlapávám Blonďatýho, jeho důvěru ve mě, to, že naivně věří tomu, že sem konečně hodná, kvůli němu, že sem se změnila. že sem se přestala bavit se svejma "kamarádama", kterejch se nikdy zbavit nemínim.

stejská se mi po tom, co bylo. šílený noci a koncerty, kdy sem si ráno pamatavala jen to, že ten kluk měl zelený triko, všechny ty stavy a nestavy, ta nejistota ze zejtřka, průsery, hádky, letní fesťáky. vzdala sem se toho všeho kvůli práci, škole a Blonďatýmu. proč? ten klid trval moc dlouho. potřebuje to zas nakopnout. no matter what it takes.