Březen 2013

2/13

19. března 2013 v 23:29 | zelená |  dospělá i ve státech
tam kousek za jičínem se cejtim zas dobře. po roce a půl od poslední návštěvy, po pěti letech od toho, co sem si slíbila, že už se tam nikdy nevrátim. neni tam nikdo, koho bych znala. actually - neni tam vůbec nikdo. Xoxo je v praze, má dítě, Lis taky odtáhla do prahy a nechává se vydržovat svym zazobanym přítelem a ten perníkářskej syneček majitelů, co vypadal jak kurt? o tom nikdo nic neví, od tý doby co pobodal koho mohl a zmizel. pět let. toulám se zasněženym lesem s trávou a zrcadlovkou, vloupu se do stájí a brečim do hřívy tý největší jediný navždycky, teď už dospělý slečně se zimní chlupatou medovou srstí a nažloutlou krémovou hřívou, pořád má ten hříběcí pohled. pořád je to ona. pořád jí miluju a pořád jí chci. zase mě zahlídla z druhýho konce louky, chvíli zírala a pak se rozeběhla ke mně. zase, jako vždycky předtim. vždycky sem slýchavala, že koně poznaj člověka i po letech podle siluety postavy. možná jo.

cestou do prahy volám Dýlerovi. chci ho vidět, chci se mu omluvit za všechno, chci mu zas ublížit, chci se s nim zkouřit na ladronce a pak se hádat o spartě a slavii. a chci s nim konečně spát. v sedmnácti sem byla hodně debilní. né, že by se toho moc změnilo. píšu mu smsku na všech šest čísel, co na něj mám a po hodině, zrovna když sedim uprostřed stodůlek a přemejšlim co dál, přijde odpověď. je v londýně. wau. na jak dlouho tam seš? snad na vždycky, prej. ještě lepší. london calling?

nejsilnější zážitek byl vidět někoho koho znám ležet vedle blikající sanitky s třema lidma co kolem něj skákali jak šílený a snažili se mu nahodit srdce co si dalo takovou menší půlhodinkovou pauzu. jen o něco mírnější je ta chvíle, kdy se po dvou tejdnech probere a neví nic. nepoznává svou malou dceru, manželku, učí se znova chodit a mluvit a nemá ponětí o tom, co se stalo v uplynulých 35 letech. neví v jakym státě žije a jakou řečí mluví. a tak pak se Zazou zkouřený sedíme, jíme a pozorujeme letadla a... je to neskutečně divný, paměť je jediná věc díky který každej je to, co je a sou věci, co si člověk pamatuje celej život a neudělá to v jeho mozku žádný fyzický změny, nemůžem někomu transplantovat svý vzpomínky ani mu je promítnout na žádnym přístroji a pak mozek nemá pár minut kyslík a první co udělá je, že nám smázne paměť.. něco jako "znova ses narodil, tak začni od nuly s čistym štítem." kthxbai. možná je tohle až moc velký hraní si na boha. možná bysme neměli oživovat mrtvý a dělat z nich zombíky bez identity. možná by smrt prostě měla bejt smrt. frankenweenie hadr.

o pár dní pozdějš přijíždí Altaïr z izraele, seznámení na chatroulette a pár měsíců na skypu a konečně se poznáváme, provázim ho centrem, pijeme v mejch oblíbenejch pajzlech, hulíme na mejch oblíbenejch vyhlídkách a rozumíme si stokrát líp než sem čekala. házíme každej celkem asi osum stovek do automatu s přívěškama pokémonů protože gotta catch'em all!, xbox se vaří celou noc, Blonďatej se vaří žárlivostí celej víkend a "that's the way you fuck in jerusalem? I think I have to move there then"

a teď by to chtělo třeba skota.
dva.
(skotský střiky.)