2/13

19. března 2013 v 23:29 | zelená |  dospělá i ve státech
tam kousek za jičínem se cejtim zas dobře. po roce a půl od poslední návštěvy, po pěti letech od toho, co sem si slíbila, že už se tam nikdy nevrátim. neni tam nikdo, koho bych znala. actually - neni tam vůbec nikdo. Xoxo je v praze, má dítě, Lis taky odtáhla do prahy a nechává se vydržovat svym zazobanym přítelem a ten perníkářskej syneček majitelů, co vypadal jak kurt? o tom nikdo nic neví, od tý doby co pobodal koho mohl a zmizel. pět let. toulám se zasněženym lesem s trávou a zrcadlovkou, vloupu se do stájí a brečim do hřívy tý největší jediný navždycky, teď už dospělý slečně se zimní chlupatou medovou srstí a nažloutlou krémovou hřívou, pořád má ten hříběcí pohled. pořád je to ona. pořád jí miluju a pořád jí chci. zase mě zahlídla z druhýho konce louky, chvíli zírala a pak se rozeběhla ke mně. zase, jako vždycky předtim. vždycky sem slýchavala, že koně poznaj člověka i po letech podle siluety postavy. možná jo.

cestou do prahy volám Dýlerovi. chci ho vidět, chci se mu omluvit za všechno, chci mu zas ublížit, chci se s nim zkouřit na ladronce a pak se hádat o spartě a slavii. a chci s nim konečně spát. v sedmnácti sem byla hodně debilní. né, že by se toho moc změnilo. píšu mu smsku na všech šest čísel, co na něj mám a po hodině, zrovna když sedim uprostřed stodůlek a přemejšlim co dál, přijde odpověď. je v londýně. wau. na jak dlouho tam seš? snad na vždycky, prej. ještě lepší. london calling?

nejsilnější zážitek byl vidět někoho koho znám ležet vedle blikající sanitky s třema lidma co kolem něj skákali jak šílený a snažili se mu nahodit srdce co si dalo takovou menší půlhodinkovou pauzu. jen o něco mírnější je ta chvíle, kdy se po dvou tejdnech probere a neví nic. nepoznává svou malou dceru, manželku, učí se znova chodit a mluvit a nemá ponětí o tom, co se stalo v uplynulých 35 letech. neví v jakym státě žije a jakou řečí mluví. a tak pak se Zazou zkouřený sedíme, jíme a pozorujeme letadla a... je to neskutečně divný, paměť je jediná věc díky který každej je to, co je a sou věci, co si člověk pamatuje celej život a neudělá to v jeho mozku žádný fyzický změny, nemůžem někomu transplantovat svý vzpomínky ani mu je promítnout na žádnym přístroji a pak mozek nemá pár minut kyslík a první co udělá je, že nám smázne paměť.. něco jako "znova ses narodil, tak začni od nuly s čistym štítem." kthxbai. možná je tohle až moc velký hraní si na boha. možná bysme neměli oživovat mrtvý a dělat z nich zombíky bez identity. možná by smrt prostě měla bejt smrt. frankenweenie hadr.

o pár dní pozdějš přijíždí Altaïr z izraele, seznámení na chatroulette a pár měsíců na skypu a konečně se poznáváme, provázim ho centrem, pijeme v mejch oblíbenejch pajzlech, hulíme na mejch oblíbenejch vyhlídkách a rozumíme si stokrát líp než sem čekala. házíme každej celkem asi osum stovek do automatu s přívěškama pokémonů protože gotta catch'em all!, xbox se vaří celou noc, Blonďatej se vaří žárlivostí celej víkend a "that's the way you fuck in jerusalem? I think I have to move there then"

a teď by to chtělo třeba skota.
dva.
(skotský střiky.)

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 es ef es ef | Web | 21. března 2013 v 17:34 | Reagovat

Něco mi na tom přijde hrozně krásný.

2 mír a len mír a len | Web | 22. března 2013 v 11:01 | Reagovat

že prej na to pomáhaj takový ty dojmy a vjemy a výjevy. třebaněcojako kytičková vůně prášku, kterým babička prala prostěradla, když jsi u ní jako malá byla na prázdninách.
(u mě by to byla třeba vůně mýho prvního kluka)
apod.
jako na tu paměť.
nebo si to aspoň myslej halyvůdský rejžové.

3 Cement Cement | Web | 22. března 2013 v 21:36 | Reagovat

Skoti jsou hrozný děvky, a proto pro ně možná chovam tu slabost, pro tu jejich hrubost a tvrdost a ádijé.

V tomhle světě nejde začít vod nuly. Paměť je drahocená věc a když ji definitivně ztratíš... čeká tě hodně dejá vú.

Na koni jsem jela pár krát. Vždycky se v jejich přítomnosti třesu. Proč? Na poprvý jsem spadla. A pak jsem měsíc nemohla došlápnout na pravou nohu. Naražená kostrč. Koně mě asi nemaj rádi.
... popřípadě si můžu stěžovat na gravitaci.

4 Násilník Násilník | E-mail | Web | 27. března 2013 v 16:52 | Reagovat

vždycky mi uděláš staršnou radost, když napíšeš, pak zjistim, že to vlastně ani nechci číst, ale když se do toho dokopu, tak tě žeru!
není co dodat

5 Niemand Niemand | Web | 29. března 2013 v 16:03 | Reagovat

Mýmu známýmu to srdce nenahodili a to malý dítě tady nechal, ne že by si ho nepamatoval. Otázka je, co je lepší.

6 AndyOnbekend AndyOnbekend | Web | 16. dubna 2013 v 21:13 | Reagovat

o bože, ani nevíš, jak mi tvoje články chyběly..
probůh, kde na to chodíš? jaktože se kolem tebe děje tolik věcí? didnt get it!!
by the way, seznámení přes chateroulette?? asi bych měla nabobkováno.. :D
zombíci bez identity? tohle slovní spojení se mi líbí, hlavně v kontextu.. kde na to sakra chodíš.

7 Niko Tin Niko Tin | Web | 27. dubna 2013 v 10:24 | Reagovat

Taky zastávám ten názor, že lidé do některých věcí prostě zasahovat nemaj.
Miluju když jednou za čas napíšeš a hlavně ty metafory-zombíci bez identity-já tleskám

8 joulinka joulinka | Web | 10. května 2013 v 22:34 | Reagovat

Vůbec si nemůžu vzpomenout proč sem tady tak dlouho nebyla a nic nečetla. Ale víš co? Tvoje články mi daly nějakou takovou představu o Praze jako o městě, kde by mi třeba i moh někdo rozumět, něják sem asi myslela, že sou tam lidi jiný, prostě jako tady v tvejch příbězích. A oni nejsou. Sem v Praze skoro rok a není to ono. Asi to bude jiná Praha než ta tvoje. Damn.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.