In life, as in any game whose outcome depends on both luck and skill, the rational response to bad odds is to try harder.

27. ledna 2017 v 15:17 | zelená
20 dní.

20 dní od posledního článku mě nechal vesmír šťastnou.
to je asi tak zhruba přesně o 19 dní víc, než sem čekala, za což dík.

za to potom nedík.
probíhalo to ve stylu "tumáš, na a poser se z toho. neposereš? tak na, tumáš další, co teď? ještě pořád ne? ok, plesk, tady máš další." a znova a znova a znova a znova a znova.

snažila sem se ten článek napsat už asi tak od sprna. ale pokaždý jsem se rozbrečela po dvou větách - dneska poprvý nebrečim (zatim, ale i to je jistej progress).

poslední půlrok byl asi nejhorší půlrok v životě. jak vždycky miluju podzim, protože něco přinese, něco změní, tak tenhle podzim nezklamal. změnil toho dost. a odnes.

že prej v nouzi poznáš přítele. a tak jsem poznala. poznala jsem, že vlastně nemám o koho se opřít, protože jsem od sebe všechny úspěšně odehnala, nebo je k sobě vůbec nepustila. protože mě otravuje jejich chování, názory, pohledy, kecy. a protože to vyhovuje mojí samotářkosti (je to vůbec slovo?), aroganci a milionu dalším mejm super vlastnostem, se kterejma jsem celej život bojovala za pomocí těžký trávy a lehkýho peří a který jsem se - až po 100% dlouhodobý abstinenci - konečně naučila přijmout. jenže přesně jak mi vždycky říkavala babička: "Pavlínko, nemůžeš od sebe pořád někoho odhánět, nikdy nevíš kdy koho budeš potřebovat." jo, babi, já vim, ale jinak to asi zatim neumim.

můj přítel byl tou poslední osobou, o koho bych se mohla opřít. konečně jsem otevřela oči a zjistila, že on není někdo, s kým chci strávit zbytek života, ani následující rok, ani následující tejden. nemůžu myslet za dva lidi, a během pěti let jsme se z fáze naprostý upřímnosti dostali do fáze, kdy jsme spolu nebyli schopný mluvit ani o běžnejch věcech. natož otevřeně řešit něco důležitýho a nepříjemnýho. i tak mě ale rozchod dostal víc, než jsem si představovala, a než sem čekala. zabila jsem posledních pět let, jemu zlomila srdce a čekala, že se mi uleví, ale spíš... spíš jsem přišla o půlku sebe. vztahy fakt neumim. vůbec to nečekal. ještě v tu chvíli, v tu chvíli kdy jsem se nadechovala před celym tim mym proslovem, ještě v tu chvíli byl šťastnej. já ne. ne že by se rozchodem něco zlepšilo, nešťastnost se zkámošila s prázdnotou a dneska už jsou z nich BFF. vztahy fakt neumim. sebe neumim. emoce neumim. svoje emoce.

takže mi zbyla máma. kterou jsem ale nechtěla a nemohla tolik zatěžovat, protože mě ničilo dívat se na to jak jí ničí, že mě to ničí a nemůže mi nijak pomoct.

a pak tu zbyla moje kočka. a kdo má kočku, tak ví, že se o ní opírá skvěle - ducne do tebe hlavou a narovná tě, když začneš moc padat. takže jsem se opřela o kočku a spolu jsme to nějak daly.

půlka mý rodiny se ke mě otočila zády, otec mi vytrvale kroutil kudlou v zádech.
to, co jsou schopný dělat lidi v rodině kvůli penězům...
nikdy bych nevěřila.
metrový emaily.
nepochopení.
odsuzující smích.
dlouhý noci s tričkem v ruce, protože kapesníky už prostě nestačej.
doufání, že se už nikdy neuvidíme - na obou stranách.

a tak ano. zelená má novýho borce beztak (stuprum je buď telepat nebo mě zná - nevim co je horší). nemá žádný přátele. minulej tejden se přestěhovala ke Komiksákovi. snaží se do toho moc nepoložit, bojí se zamilovat, bojí se dalšího rozchodu. chybí jí Blonďatej a ví, že má ale plný právo jí nepsat a vstřebávat, že ho kopla do prdele. zbyla po něm díra. strašně by ho do ní chtěla vrátit, ale... dala výpověď v práci. ukončila kontakt s půlkou rodiny. vymáchala si držku v bahně. je strašně prázdná. použitá. unavená. nepřipravená. a nedospělá. zhubla asi pět kilo brečením a z těch hysteráků se jí rýsujou buchty na břiše. nějakym záhadnym způsobem, přes všechny tyhle sračky, prošla 3. semestrem. přes den se směje a vtipkuje a v noci sotva zvládá dejchat. nějakym ještě záhadnějšim způsobem obrazila asi pětadvacet pracovních pohovorů a teď má nový místo. a jednou, za pár tejdnů, bude silnější než dřív. (nebo si to aspoň naivně myslí).

přitom si každej rok při zfoukávání svíček na narozeninovym dortu od mámy přeju kurva jen jedno: bejt šťastná. asi ne dostatečně. nevadí, za pár tejdnů dní mě čeká další pokus.
 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 . . | 30. ledna 2017 v 0:27 | Reagovat

ctu tenhle blog asi pet let nebo kolik. jednou za pul roku mi vyskoci upozorneni na novej clanek v my rss ctecce, kterou snad uz prakticky nikdo nepouziva. jednou za pul roku si ctu tvuj zivotni pribeh. nevim, kdo jsi, jak vypadas a tak dal, ale stejne me tvuj text vzdycky dostane a drzim ti pesti ten lajf nejak tahnout dal. o to vic me prekvapujou ty komentare pod clankama na blog.cz, kterej skoncil nekdy pred miliardou let. No, ale chtel jsem rict, ze rozchody bejvaj sracka. Mne je vzdycky jeste smutno za toho druhyho, ale dulezity je bejt mezi lidma, nejakejma. Tak se drz Zelena hah :-D  :-P

2 xxx xxx | Web | 30. ledna 2017 v 8:43 | Reagovat

ja po rozchodu zhubla kolem sesti kil za dva tejdny, takze ses na tom jeste dobre. pokazdy se snazim napsat nevo smysluplnyho a motivacniho, ale vetsinou to ztroskota, takze bud proste dobra.

3 xxx xxx | Web | 30. ledna 2017 v 17:20 | Reagovat

zapekla jsem dneska skolu s tim, ze chci bejt produktivni... spala jsem nakonec asi do tri a nekdy ted docetla celej tenhle blog a mam z toho tolik smisenejch pocitu a otazek, ze mam potrebu neco napsal, ale... asi ne

4 znavená. znavená. | Web | 31. ledna 2017 v 23:27 | Reagovat

mluvíš mi naprosto ale naprosto z duše!!!!!!!!!!! až na tu trávu a peří :D  to snad ani není pravda, jak moc se v tom vidím.. hned jak jsem po dlouhé době napsala na blog jsem si vzpomněla na tebe a taky doufala, že napíšeš.. napsala <3 my se nedáme..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.