Duben 2017

no winter lasts forever.

5. dubna 2017 v 10:41 | zelená
no. řekněme si to na rovinu. tohle byl jeden velkej fail.

né vždycky to vyjde, i tak mě to ale sere. odcházet z nový práce ještě behem zkušebky za á nevypadá moc dobře v CVčku, za bé znamená celý to kolečko pohovorů odznova a za cé mě to docela sere, protože prostě. to mohl bejt takovej dream job.

najednou mi ta práce tolik zas až tak nevadí. což bude asi hlavně tím, že vim že tyhlety sračky nebudu řešit už moc dlouho. jen pár tejdnů a čus. najednou je to osvobozující. po šesti tejdnech, kdy sem neměla čas ani na to si sníst salát připravenej k obědu a stihla sem vypít tak jeden hrnek čaje (sice 660ml, ale jeden proboha. sem zvyklá pít 666 LITRŮ zelenýho čaje denně) sem na férovku zkolabovala (já do teď myslela že kolabujou jen celebrity, lol) a další dva tejdny prospala doma na neschopence. (to taky úplně nepotěší, když chceš půlku svý březnový výplaty nacpat do nový kérky, žejo.)

a vzhledem k tomu, že nová slečna po třech dnech zaučování teď zdeptaná volá příteli, brečí, že tohle tyvole asi fakt nedá, že to se nedá, mám já konečně čas se vypsat. je strašně vtipná. taková ta hloupoučká bloncka co má sice hezkej úsměv a pěknou prdel, ale tim to tak končí. ta práce tady je vhodná pro tým tak tří lidí, rozhodně ne pro jednoho. jenže vysvětluj to šéfovi, jehož hlavnim cílem je ušetřit na režijních nákladech firmy. ale o práci už dost.

polevila sem ve škole. původní plán byl udělat Bc. fakt v těch třech letech, i když na mý fakultě se tohle povede jen šťastlivcům, a to ještě prezenčním, rozhodně ne kombinovaným. jenže. jenže sem někde za polovinou těch tří let a ta první polovina sežrala veškerej můj volnej čas, což se nedá vydržet. nebo jako. dá. zhruba tak ty dva roky. tak budu dělat bakaláře čtyři nebo pět let, no, who cares. celá tahle vysokoškolká eskápada je největší challenge v mym životě, protože jako čtyřkař na základce a trojkař na soukromý střední, na který jsem se ani jednou za 4 roky pořádně nemusela učit, je to... je to prostě záhul. v září 2015 nás - prváků v kombinovaný formě - sedělo v aule přes 300. jen rok a půl (rok a půl nejlehčích zkoušek na týhle fakultě, ty pravý špeky teprv přijdou) se postaral o to, aby nás teď bylo sotva přes dvacet. v to září 2015 nám v tý aule říkali, ať se rozhlídnem kolem sebe. že jen každej druhej projde prvním semestrem. a z tý poloviny jen každej druhej projde druhym. a z tý poloviny poloviny jen každej čtvrtej projde třetim semestrem. a z těch 300+ lidí odstátnicuje v řádnym termínu tří let pět lidí. pět. a další tři lidi si studium prodloužej o půl roku, rok nebo tři. tak nás tam tuhle sedělo 25 a já se celou hodinu a půl přednášky zabavila tím, že jsem vytipovávala kterejch těch sedm statečnejch bude. což sem ale odbočila - prostě. prostě si sama sebe s každym semestrem o něco víc vážim, když vidim čeho sem schopná - a stačí mi jen chtít. a zároveň sem na sebe s každym semestrem o něco nasranější, protože tyvole. co já bych mohla dělat/mít/bejt, kdybych CHTĚLA.

no a ve finále jsem opět naivně optimistická a optimisticky naivní, protože všechno bude fajn. začíná jaro, budu mít novou skvělou práci doufám určitě, objevila jsem novou stáj kde jsem začla znova jezdit, poprvý jsem na jízdarně skákala, chodim venčit psy do útulku, vždycky se tam vybrečim ze všeho - ty psí oči, to kňučení, to jak se klepe, to jak mi cpe hlavu do ruky skrz mříže kotce, to že jsou lidi co tyhlety chlupáče týraj, střílej po nich, bijou je, to všechno strašně bolí. to, jak mi pak venku poskakujou na vodítku, celý šťastný semnou sprintujou až dokud nemůžou, to zase tak strašně hřeje, skoro až pálí. budou mě budit ječící ptáčci, adoptuju si druhou číču, z dubnový výplaty si došetřim na tu kérku, stanu se trenérem pokémonů lvl. 27, dostrečuju si nohy konečně tak, abych udělala provaz až na zem levou zadní (poprvý v životě) a bude léto a teplo, na nose mi vylezou pihy, dodělám druhák, vyberu si téma bakalářky a.... a pak přijde zas ten můj milovanej a nenáviděnej podzim a postará se mi o zábavu do příštího léta.

miluju život.